A až to ucítíš, zkus kašlat na pravidla...

8. července 2018 v 0:07 |  Dvatisíceosmnáct
Kolega je pro mě dokonalej.
Zkrácená rekapitulace celého týdne s ním?
Odvoz a psychická podpora před náštěvou zubařky. Společná snídaně, kterou nám přivezl. Mnoho společně stráveného času. Řešení budoucnosti - nás dvou.
Podrobněji všechno rozepsáno v celém článku.
A největší novinka? Už bydlím sama. Ale o tom také víc o něco níže. Abych vám ale napsala své momentální pocity - zatím jsem si nezvykla. Ano, mám svůj klid - to je skvělý. Ale jsem většinu času úplně sama. To má člověk moc času přemýšlet, dost času na smutek, rozebírání vlastního života. Zatím mi to nedělá úplně dobře.
Ale vím, že všechno má svůj čas.



Minulý víkend jsem byla na návštěvě doma.
Mám věkově skoro stejně starou sestřičku jako má Kolega dceru. Mé sestřičce budou za tři měsíce 3 roky.
Vždycky mě nabije pozitivní energií. Je úžasná. Hned, jak přijedu, tak se ke mně rozeběhne, obejme mě a dá mi pusu. Celý den jsme dělaly kraviny a bylo to skvělé. Ale ano, člověk je potom unavený, neskutečně. A to jsem s ní vždycky jen jeden den. Ale přisuzuji to i tomu, že když tam jedu, cestuji vždycky nejméně dvě hodiny vlakem, vstávám brzy... a jsem unavená i z toho.

S Kolegou je to občas vážně těžký.
Hlavně, když začne mít řeči, že na mě nemá čas, sere ho to, ale že se to nikdy nezmění (příště mi tohle řekne a jsem rozhodnutá si promluvit, jak to myslí).
Potom se rozloučíme, já jsem v hajzlu.
Tentokrát už jsem byla ve stavu, kdy jsem si říkala, jestli se vážně až moc netrápím. Jestli by nebylo lepší to ukončit. Jenže to bych už vůbec nezvládla.
On se se mnou loučil, pevně mě držel a úplně se "vyřval" (takové to, kdy si potřebujete nahlas hrozně vyřvat/zakřičet/dostat to ze sebe). Chtěl se mnou být, ale musel domů (jak jinak).

Chvíli mám pocit, že to nemá smysl a pak mám zase pocit, že mu na mně záleží a musí to mezi námi dopadnout. Je šílený, jak často se tyto pocity střídají.

Ráno před mojí návštěvou zubařky mi volal, že mě tam odveze. Vyzvedl, doprovodil až před vchodové dveře. Řekl mi, že to zvládnu, objal a políbil mě. Také mi řekl, že mu mám zavolat, až to budu mít za sebou. Aby věděl, jak jsem dopadla.
Zubařka byla skvělá - přesně, jak říkal. Všechno mi vysvětlila a byla na mě milá. A co víc - ani to nebolelo. Měla jsem v zubu už zánět, takže mi tam dala nějakou vložku a příště půjdu na čištění. Už mám domluvené tři hodinové termíny. Zuby jsou zlo. Moje určitě. Alespoň, že mám teď díky Kolegovi skvělou zubařku.

Domluvili jsme se (trochu mě přemluvil), že mě přestěhuje on. Ráno před prací. Začal plánovat, že koupí snídani, přijede ke mně a pak mi pomůže.
O něco později jsem mu navrhla, že bych mohla snídani připravit já. Hodilo by se to, když on mě bude stěhovat. Začal, že vůbec... že jsem hodná, ale že mě chce rozmazlovat, ať mu to dovolím. Navíc mi řekl, ať se nebojím, že příležitostí udělat mu snídani, budu mít ještě dost.
Sice na mě skoro žádný čas, ale když má, snaží se mi to všechno vynahradit.

Ráno přijel se snídaní a kafem. Ještě mi koupil pečivo, kdybych měla během dne hlad a energiťák, který mám nejradši. Ještě říkal, že chtěl koupit kytku, ale že by jí neunesl už. Láska. ♥
Nakonec jsme nestěhovali, ehm. Tři hodiny jsme strávili spolu v objetí, mazlením, kravinami a sexem. :D
Měla jsem tu puštěné písničky. Když jsme stáli, objímali se a líbali, tak mě vzal do náručí a "tančil se mnou".
On, že musíme alespoň něco převézt. Já, že s ním radši ten čas strávím tímhle způsobem než taháním krabic.
Bylo to úžasný.
Akorát... zase taková věta. Stačí jedna věta, aby se u mě spustily myšlenky, že spolu nikdy nebudeme. "Počkej, až budeš mít děti, budeš taky unavená pořád."
Hmm. Jednou, až bude s kým, no.

Po tomto společném dopoledni nás čekala společná směna. Hned na začátku směny mě odchytl vedoucí jiného týmu (už několik měsíců mi píše, pořád), jestli bych k nim následující den nešla na přesčas. Já si stejně nějaké hodiny potřebuji napracovat, tak jsem souhlasila. Probírali jsme to u stolu. Kolega mi pak říká: "Já jsem takovej žárlivej pitomec..." Utvrdila jsem ho v tom, že vážně nemá důvod žárlit. Když jsem mu řekla, že k tomu vedoucímu jdu na přesčas, nadšený nebyl. Řekl: "Já ho prostě nemám rád jako člověka.. a když se baví ještě navíc s milovanou osobou..."
(s MILOVANOU osobou, chápete!)
Vezl mě domů a skvělý. Při loučení mi poděkoval za krásný den a já jemu také.

Následující den jsem byla na (již zmíněném) přesčase. Ten vedoucí si za mnou samozřejmě pořád chodil povídat. Jakmile přišel Kolega do práce, tak nás viděl, že se bavíme.
Na začátku naší směny jsem šla za Kolegou - k němu do linky. Hned jsem věděla, že není něco v pořádku. Byl divnej. Jen obyčejný: "Ahoj, tak jak ses měla?" Hlavně ten tón, jakým to říkal a žádná radost, že mě vidí. Najednou jsem měla po náladě také.
"Přežila jsem to."
"Nebyl na tebe zlej? Ten zm*d?"
"Ne..."
"Tak na tebe není nikdo zlej.."
Je fakt, že většina lidí z něj má "strach" a nemá v práci dobrou pověst. Nicméně na mě byl vždycky hodnej. Jak jsem tam pracovala, neřekl mi jedinou výhradu. Ještě mi tam něco opravoval a já na něj: "Co to tady prosímtě jako děláš? :D" Myslím, že nikdo jiný by s ním takhle nemluvil.

Byla jsem u Kolegy na lince asi půl hodiny a nepromluvili jsme spolu. Paráda. Pak přišel náš vedoucí, že nakonec musím být jako záskok na doplňování.
Kolega se mě zeptal, jestli se pro něj pak stavím a zajdeme na cígo.
Šli jsme. Říkal, že je tentokrát asi dobře, že nejsem s ním v lince, protože nemá náladu. Hned jsem mu řekla, že jsem si toho všimla a jestli to má nějaký důvod. Odpověděl, že nemá.

Před přestávkou se mě ale už byl zeptat, jestli nám má koupit kafe, nebo si dáme energiťák, co jsem přinesla.
Seděli jsme tam spolu, pili zase napůl, povídali jsme a bylo to krásný.
Když za mnou byl, pohladil mě po tváři a říká mi: "Strašně mi chybíš, lásko... a ne jen kvůli sexu nebo tak.. ale celkově tvoje přítomnost.."
Povídal mi, jak žárlí, když se bavím s jinýma... že v životě takhle na nikoho nežárlil.. nebo, že to ani není žárlivost, ale že by mě chtěl jen pro sebe, celou, pořád... že to budeme muset promyslet, ale že ví, že záleží jen na něm. Já jen kývala, že má pravdu.
V tu chvíli mi to vyznělo tak, že myslí celkově, jak to máme.. že bude chtít třeba - konečně - promyslet, co dál. Pak jsem se ale zase vrátila nohama zpátky na zem a říkám si, že to určitě myslel jen ohledně toho času, abychom ho na sebe měli víc.

Nastala situace, kdy jsem opět musela dělat jako záskok něco, co neumím. Už mi to ukazovali, ale já jsem asi debil. Kolega šel za V. (kluk, co doplňuje), jestli by mi nepomohl.
V. udělal všechno za mě. Byla jsem neskutečně vyřízená a bylo to na mně vidět. Kolega pořád, ať jsem hlavně v klidu, že o nic nejde.
V. mě také uklidňoval a... pohladil mě po tváři a dal mi na tu tvář pusu. Já v tu chvíli asi byla v šoku. Navíc se mi zdá, že to Kolega viděl. Boooože můj, proč já?! Udělalo se mi v tu chvíli opravdu špatně, i když to nic neznamenalo.
V. za mnou pak byl, že mám být ráda, že má ženu a děti, jinak že by se mi pořád dvořil a nedal mi pokoj.
Když mě chtěl znovu pohladit po tváři, řekla jsem mu, ať toho nechá.
Nicméně v té situaci, kdy jsem nevěděla co a jak mám dělat... jsem zapomněla doplnit ještě jednu věc. A se mnou v lince byl Nejlepší kamarád Kolegy. Úplně na mě: "Lucko, chybí ti tohle.." a nebyl zrovna dvakrát milej. Kolega stál zrovna za ním, slyšel to a řekl jen: "Ježiši...". Než jsem tam došla, doplnil to za mě.
O pauze mi Kolega říká: "Z Nejlepšího kamaráda se stává docela hajzl, co?"
"No, je poslední dobou jinej na mě..."
"Já s ním promluvím, takhle se k tobě chovat prostě nebude."
Nechtěla jsem, aby za ním šel, protože by to vypadalo, že jsem si stěžovala.

Po pauze jsem ale pracovala... a viděla jsem kluky, že byli spolu. Nejlepší kamarád přišel a ptal se mě, jestli je všechno v pohodě. Já jen, že je.
Po práci mě Kolega vezl domů. Ptala jsem se ho, jestli si s ním nebyl náhodou promluvit. Kolega mi odpověděl, že na mě nikdo hnusnej nebude.
Cesta domů byla úžasná, jako každá chvíle, kdy jsme spolu.
Při loučení mi řekl, ať nezlobím, že jsem jenom jeho. A on, že bude zlobit maximálně s malou (a poprvé neřekl "s malou", ale použil její jméno).

V den, kdy jsme měli v práci volno, jsem se přestěhovala. Konečně.
Upřímně toho bylo ten den hodně. Ráno jsem vstala, běžela pro nějaké jídlo do obchodu, jelikož jsem předchozí den (při dvanáctce) neměla k jídlu vůbec nic. Cítila jsem na sobě slabost.
Po jídle jsem šla balit ještě zbytek věcí u kamaráda, kde jsem poslední měsíc a půl bydlela. Uklidila jsem tam a začali jsme tahat věci k němu do auta.
Z auta potom ke mně do bytu.
Celé dopoledne jsem neměla čas sledovat mobil a měla jsem potichu zvuk. Kouknu a 2 zmeškané hovory. Od Kolegy. Jenže tři hodiny zpět. Nevěděla jsem, jestli mu můžu zavolat, nebo ne - aby nebyl zrovna se ženou. Tak jsem se na to vykašlala a neřešila, proč se mi snažil volat.
Pustila jsem se do úklidu nového bytu, vybalování věcí... bylo toho moc, co bylo třeba rozklidit a na mě padla taková únava, že jsem usnula. Asi na hodinu. Vzbudila jsem se a musela jít ještě do obchodu pro věci, které jsem si nekoupila - toaletní papír apod. Byla jsem unavená jak dlouho ne.

Zvonil mi znova mobil. Opět Kolega. Okamžitě jsem to zvedla. Omluvila jsem se mu, že jsem nezavolala zpátky a vysvětlila, jak to bylo. On jen: "Ty můžeš volat kdykoliv, zlato."
Ptala jsem se ho, jestli se něco děje, že mi volal. On, že děje... že mu šíleně chybím a potřeboval mě alespoň slyšet.
On byl s malinkou zase (což jsem i v telefonu slyšela, je kouzelnej, jak se o ní stará).
Povídali jsme si asi dvacet minut. Bylo to samé "lásko"... a hlavně jsme se dostali k řešení věci "co my dva dál?"
Začal on. Hlavně říkal, že už o tom se mnou chtěl mluvit tolikrát, ale nechtěl nikdy kazit ty krásné chvíle, co jsme měli. Říkal, že si uvědomuje, že na něj nebudu čekat věčně a tak se bude muset rozhoupat k nějakému řešení... a že bude samozřejmě záležet i na mně - že začátky budou opravdu těžký. Se ženou tahání o malou, malá z toho bude mít hlavičku popletenou, on bude muset jít na chvíli asi i bydlet k rodičům atd. Řekla jsem mu, že vím, že to nebude jednoduchý... ale že on mi za to stojí, že jsem tohle s nikým ještě nezažila. Dlouho jsme se na tohle téma bavili. Také mi řekl, že ví, jak to mám s tou žárlivostí a že on to má stejně, ale já budu muset zkousnout, že on bude se svojí nynější přítelkyní (poprvé řekl přítelkyní a ne ženou... nejsou svoji, ale nazýval ji tak) v kontaktu pořád kvůli malé.
Také se přiznal, že se tomu ze začátku bránil, aby to takhle dopadlo... ale že se tomu nedá odolat.
Domluvili jsme se, že si o tom ještě promluvíme, až budeme spolu. Ale že jsme oba rádi, že to vidíme stejně a že se o tom dokážeme v klidu bavit.
Potom už jsme si dělali srandy, jak budeme vysekaný fitness pár, že se na to oba těšíme a že bude všechno skvělý. :D Začalo to kvůli tomu, že šel "vařit" malé jídlo. Já se přiznala, že na tom nijak slavně taky s vařením nejsem.
"Ale nějakou tu rýži podle youtube zvládneme, ne? :D"
"Joo, tak tyhle jednoduchý věci umím... spíš jako svíčkovou neumím :D"
"To my ale potřebovat nebudeme, lásko... my budeme jíst zdravě"
Tenhle rozhovor mi natolik zlepšil den! To se ani nedá popsat!
Chce vážně odejít a být se mnou...
Chceme to oba a co je víc? ♥

Následující den byl v práci krásný.
Chodil za mnou, pusinkoval mě. Krásný pocit, když si dáváme pusu a už ani moc nekontrolujeme, kdo nás uvidí. Jako samozřejmě trochu jo, ale už to není tak tajný jako dřív. Myslím, že spousta lidí tuší.
Já: "A můžu teď?"
On: "Můžeš, kašlu na ostatní, jsou mi jedno."
O přestávce nám koupil energiťák a nechal mi ho, protože viděl, jak jsem unavená.
V jednu chvíli tam toho měl hodně a zase se nervoval. Šel kolem mě a říká: "A s takovým nervákem ty chceš být? "
Já: "Jo, chci!"

Po práci jsme jeli ke mně. Slíbil mi masáž. Ještě než jsme ke mně došli, pořád si opakoval: "Masáž, bude masáž, nic víc. Budu hodnej."
Je sladkej, jak to stejně nikdy nevydrží a spíme spolu nakonec. :D
Bylo to skvělý. Ještě, jak bydlím už sama a nemusíme se bát, aby nikdo nepřišel. Máme soukromí.
Po všem jsme jen leželi v objetí. Bylo to nádherný.
No, jakmile se šel kouknout na hodiny, hned se omlouval.. že má zmeškaný hovor a hlavně, že už je těch hodin opravdu hodně.
Ještě si ke mně ale na chvíli lehnul, aby mě objal. Měl červený, smutný oči. Už poněkolikáté říkal, kde jsem sakra ty celé roky byla... ke včerejšímu rozhovoru jsme se ale vůbec nevrátili.

Není to jednoduchý. Není a nikdy nebude.
 


Komentáře

1 B. B. | Web | 8. července 2018 v 23:45 | Reagovat

Na jednu stranu ti nezávidím ty starosti, co nastanou, jestli se vážně rozhodne, že to s přítelkyní ukončí. Ale zas na druhou stranu ti závidím, jaký máte krásný vztah, taky by se mi to líbilo :D.
Já mám teď úplně na hovno období, takže mě všechno hrozně dojímá :D.

2 B. B. | Web | 16. července 2018 v 1:15 | Reagovat

Jinak ruším svůj blog. Za prvé je teď vše kolem mě negativní a já nemám úplně náladu a za druhé na něj přišla mým nedopatřením kamarádka a ač tam nemám nic tak špatného, tak bych stejně nerada, aby se o něm dozvěděli i ostatní.
Nicméně bez blogu být nechci, takže počkám pár dní a založím nový, napíši adresu.

3 Lucie Lucie | Web | 17. července 2018 v 16:43 | Reagovat

[2]: To mě mrzí, že se na tvůj blog přišlo. Sama jsem to taky zažila, když se na blog přišlo mým nedopatřením. :/
Budu moc ráda, když mi po založení adresu napíšeš. :)
A doufám a moc ti přeju, aby všechno to negativní brzy přešlo a cítila ses zase lépe! :) Budu se těšit, až se ozveš. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama