Dno za dnem.

27. července 2018 v 20:23 |  Dvatisíceosmnáct
Poslední dobou mám špatné období a neumím všechny ty myšlenky srovnat ani v hlavě. Natož je někam vypsat, nebo někomu říct. Pokusím se o to ale. Je to potřeba.
Třeba si to vypsáním trochu urovnám a budu vědět, jak si o tom všem s Kolegou promluvit.

Sice je to mezi námi stále krásné a rozumíme si spolu. Sice se se mnou snaží trávit čas, jak to je možné. Chodíme do fitka, jezdí ke mně. Když je třeba, pomůže mi. Všeho si moc vážím.
Pořád mě chválí. Jak jsem krásná, jaká jsem princezna, jak jsem ve všem úžasná... přijde a řekne mi, že si ani neumím představit, jak je šťastný, že mě má. Minule u mě byl před fitkem, dal si ke mně jídlo do ledničky, jeli jsme do fitka.. po fitku jsme dali společnou sprchu, vypravili se a jeli společně do práce.
Je to tak nádherný, ALE...


Pak přijdou chvilky. Nenápadný chvilky, kdy něco řekne.. a já si najednou přijdu z ničeho nic na dně. Začnu přemýšlet nad tím, že si není jistý tím, že bychom spolu měli být... a že to nejspíš mezi námi nedopadne.
Jednoho dne jsem byla na přesčase - 4 hodiny. Byli jsme domluvení, že za mnou pak zajede alespoň pro pusu. Celé 4 hodiny jsem se na to těšila. Na konci směny mi volal, že ho zabiju a budu ho nesnášet, ale že nemůže. Ok. Byla jsem zklamaná. Musela jsem telefon položit a rozbrečela jsem se. Moc všechno ohledně něj prožívám.
O den později (byl pátek, to si pamatuji) mě vezl domů a bavili jsme se o tom. On, že na mě poznal, že jsem naštvaná. Ale že mi to řekne tak, jak to je - že jeho holčička pro něj bude vždycky na prvním místě. To je jasný. Ale jak to řekl? Mně se chtělo brečet znova. Je to tak, jak to je. Nikdy pro něj nebudu prioritou. Zase si cením, že se snaží být upřímný.
Řekla jsem mu na to jen, že to chápu. Jenže největší strach mám z toho, že jednoho dne přesně takhle přijde a řekne mi, že spolu prostě nemůžeme být, že to nejde.
Držel mě za ruku, koukal na mě a neřekl na to NIC.

V sobotu odpoledne mi volal. Nezvedla jsem to.
V neděli mi volal. Dopoledne. To už jsem to zvedla. Říkal, že je před barákem, že mě chtěl překvapit. Jenže mě tím hovorem vzbudil, takže nepřicházelo v úvahu, aby mě tak viděl.
V práci mi pak říkal, že u mě byl i v sobotu. Chtěl mě vzít kouknout na jednu soutěž/závody. Samozřejmě z toho byl špatný dost, co mi vyprávěl a už si taky představoval kdo ví co. Říkal mi, že když ho něco takhle "sebere", naštve... jede cvičit a jede s prominutím do sraček. Jak jsem mu to nezvedla, jel cvičit tímhle stylem.
Potom jsme se nějak bavili a on na mě: "Jasný, určitě mi na tobě vůbec nezáleží, proto jsem o víkendu byl dvakrát u tebe před barákem a chtěl tě vidět."

Jednoho dne za mnou v práci přišel a říká mi: "Proč já? Proč jsi si vybrala mě? Tady tě chce každej, fakt každej... co tak slyším, nebo vidím, jak po tobě koukají... není možný, že já mám takový štěstí."
Aha. No, vtipný.

Jednoho dne u mě stojí v práci a říká mi: "No jo, oba se šíleně přitahujeme, ale co až tohle vyprchá? Co když odejdeš do jiné práce a potkáš tam někoho jiného? Co když to vlastně bude potom všechno pořád stejný?"

Další věcí je, že mě nechce zatěžovat tím, jak to všechno má. Nechce zatěžovat? Vážně? Já bych ale všechno ráda věděla. Sere mě, že u mě nechce žádný tajnosti a o sobě a jak to má doma, mi nic neřekne.
A poslední kapkou pro mě bylo, když jsem si ho přidala na facebook a on mi to nepotvrdil. Vůbec jsme se o tom pak nebavili. Ale necítila jsem se moc dobře, když s klukama si tam sedí vedle mě a ten facebook sjíždí, klidně mi ukazuje nějaký video, co mu někdo poslal. Jelikož tam má plno lidí z práce - holek i kluků - mám pro to jediný vysvětlení. Má tam věci, které nechce, abych viděla.
Možná si neuvědomuje, jak moc mi tímhle vším ubližuje.

Nejhorší ale je, že mi v životě na nikom tolik nezáleželo a že nejsem schopná to jentak vzdát a ukončit.

Jenže když skoro denně brečím doma, budí mě sny o něm.. jsem prostě v prdeli.

Ale ano. Uvědomuji si, že pro mě dělá, co může. Uvědomuji si, že se známe půl roku. A teprve necelé 3 měsíce "spolu jsme". Nemůže po X letém vztahu se ženou, se kterou má dceru, jentak odejít. Je mi jasné, že to musí promyslet... a vědět, že nedělá kravinu. A že potřebuje vědět, jestli za to stojím a jestli je tam šance, že nám ten vztah vydrží.

Myslíte, že to až moc řeším všechno? Myslíte, že když si s ním promluvím a zmíním i ten facebook, že nebudu znít jako náctiletá puberťačka? Ono se řekne Fb - kravina. Ale mrzí mě, že jakmile se s někým v práci seznámí, má ho tam hned... ale já jsem problém. Já - milovaný člověk, jeho žena (druhá, že).
Řešili byste to vy na mém místě?
Jo, jsem zvědavá a nechci být naivní blbka. Zajímá mě, co tam má za fotky a příspěvky. Veřejně nemá samozřejmě nic - kromě staré profilovky a úvodní fotky (se ženou).

__________________________________________


Teď spolu týden nebudeme mít směny.
Na poslední společně směně (včera) to byla už úplně poslední kapka pro mě.
Na začátku směny jsem si šla automaticky pro pusu. Dal mi krátkou, obyčejnou, kamarádskou pusu. Řekl mi, že dneska nemá náladu, že je to hodně blbý. Zeptala jsem se, jestli se něco děje doma. On, že jo, ale že mě tím nechce zatěžovat. Zase. Nechce zatěžovat. Spíš mi nechce nic říct. Nic o něm a situaci doma nevím. Tak jsem mu na to řekla, že já ale budu ráda, když mi to poví. Pohladil mě po zádech a řekl, že vážně ne...
Ok. Já se samozřejmě urazila, otočila se a šla jsem si za svojí prací. V tu chvíli slzy v očích. Těch jsem se celou noční nezbavila. Chtělo se mi tak moc brečet!
Samozřejmě, že když vás ten druhý ničím nechce zatěžovat a nic vám neříká, začnete si představovat ty nejhorší scénáře. Mně se hlavou honily pořád myšlenky, co když mi lhal, se svojí ženou spal, ona otěhotněla a on se s ní tím pádem nebude moc už vůbec nikdy rozejít. Budou "šťastná" rodinka. A podobné věci. Šílenost.
Každou směnu jsme chodili na cigára spolu. Chodil za mnou povídat, líbat mě, hladit. Tuhle směnu nic. Na cígo jsem o vždycky viděla jít - samotnýho nebo s kamarádama. Sere mě, že má lidi, kterým to řekne a mně natolik nevěří. Chtěl kvůli mě odejít od ženy, ale nesvěří se mi s ničím??
O pauze jsme vždycky pili pití napůl a seděli u sebe namáčknutý. No, jeho kamarádi to ví, takže si sedli kousek ode mě... a Kolega si o pauze sednout vedle mě tak trochu musel. Nabídl mi energiťák jako vždycky. Třeba by to bylo v pohodě, kdybych já nebyla uražená. Odmítla jsem to a pila si svoje kafe. Nenabídla jsem mu nic.
Celou směnu jsme se ignorovali.
Když něco potřeboval, tak na mě úplně chladně: "Lucko, můžeš prosím udělat tohle?" Nikdy mě takhle neoslovoval, protože mi říkal, že oslovení "Lucko" se mu nelíbí, že mu to přijde ošklivý. Normálně mě oslovuje "Lucinko/zlato/lásko".
Asi půl hodiny před koncem směny už jsem fakt ty slzy nemohla ani pořádně zatlačit, už jsem začínala vidět rozmazaně. Nemohla jsem jít domů s tím, že na tom budeme takhle a ještě se týden neuvidíme.
Šla jsem se ho jenom zeptat, jestli se mi v týdnu třeba ozve, když bude mít čas. Pohladil mě po ruce a řekl, že určitě. Ale to, jak koukal. Úplně jinak. Lítostivě, nevím.
Přišla jsem domů a jakmile jsem zabouchla dveře od bytu, začala jsem řvát. Nemohla jsem spát, nic.
V životě jsem tolik nemilovala. Nechci o něj nikdy přijít.
Hrozně mě teď sere, že jsem za ním třeba v průběhu směny nepřišla a nesnažila se s ním alespoň promluvit, jak to vnímám a vidím já... jak je to z mojí strany těžký. Sere mě, že jsem se prostě klasicky urazila a neřekla nic.

Od té doby řvu a to jdu za chvíli na další noční. Kde on nebude. I když to bylo včera nejvíc na hovno, pořád tam byl.
Vůbec nevím, co dál. Jen doufám, že to tímhle neskončilo, to bych nedala. Pořád věřím, že nám to musí vyjít.
Ale jsem zničená.
Naposledy jsem takhle denně bulela a byla na dně, když mi před 4 lety umřel mladší brácha.
Jo, jsem neskutečně v hajzlu.

__________________________________________


Edit:
Noční jsem přežila. On měl ranní, takže jsem věděla, že se potkáme, až budu končit směnu. Ještě navíc do práce jezdí vždycky dřív.
Asi hodinu před koncem směny pro mě zašel, jestli půjdu na cigáro. Byl milej jako vždycky (kromě toho jednoho dne, o kterém píšu výše).
Šli jsme na cígo. Políbil mě, pohladil, chytl za ruku. Já mu říkala, jak jsem se bála, že mi nemohl říct něco, kvůli čemu je mezi námi konec... jak jsem nemohla spát, nic. Pořád mi dával pusu do vlasů, na čelo, držel mě. Uklidňoval mě, že v žádným případě, že jsem trdlo. Omluvil se mi, že už se to nebude nikdy opakovat, že se choval jak pitomec.. a že je na mě vidět, že jsem utrápená.
Několikrát mi potom byl dát pusu než mi skončila směna a šla jsem domů. ♥
Slíbil, že mi odpoledne zavolá.

Ty stavy co včera už nechci. Ale trochu se bojím, že než spolu vážně budeme, ještě mě takto těžká období čekají.

Přes víkend jsem byla na návštěvě u taťky. Kolega mi vážně volal, jak slíbil. Nakonec dvakrát. ♥ A znovu se mi omlouval za své chování a na konci hovoru na mě: "A zlato? Mám tě strašně moc rád..."
 


Komentáře

1 B. B. | Web | 30. července 2018 v 19:51 | Reagovat

Takže za mě ne, nechováš se jako hysterka a naprosto to chápu. Já už bych na to třeba asi neměla. Ale ono to tak prostě je, když máš někoho, s kým nemůžeš být kvůli jakékoliv věci na 100%, tak o to víc si toho člověka vážíš, tak to prostě je a funguje to tak.

A to, že ti nesvěřuje to, co se děje doma, je trochu špatně. Co si máš pak asi jako myslet? Aspoň by to mohl zahrnout vše ve zkratce, tohle nejde. Já taky nemám ráda, když mi někdo něco neříká. A s tím FB... štvalo by mě to stejně, ale třeba vážně nechce, abys viděla nějaké fotky s jeho "rodinou" a že by ti to třeba ublížilo. Zkus si s ním o tom promluvit  uvidíš :).

Držím moc palce!

2 Josslyn Josslyn | Web | 31. července 2018 v 11:24 | Reagovat

Chápu tě. Tvoje stavy i to že ti vadí ten Facebook. Já se třeba přítele zeptala, zda si dáme na FB, že jsme spolu. Nijak extra mi na tom nezáleží, už FB moc nejedu, ale řekl ne. Prý aby mě nestalkovala bejvalka a její kámošky. Jenomže jsem si tak říkala, co když je za tím něco víc? Co když prostě jen nechce dávat najevo světu, že někoho má, aby měl otevřený možnosti? Navrhl, že třeba můžu přidat fotku na instagram, ale poté, co jsem řekla, že nemám soukromej profil, řekl, že tedy radši ne. Co se tím snažím říct - FB ani insta pro mě nejsou podstatný. Spíš jde o to, proč si nepřeje, aby o mě lidi věděli. A taky si na jednou strany myslim, že jsem jak nějaká puberťačka, že tohle řešim. Na druhou na tom ale něco prostě je.
To, že byl na tebe tu jednu směnu hnusnej.. očividně jsi za to nemohla. On si to na tobě trochu vybíjel, což neměl, ale občas to děláme každej. Možná ani fakt neměl náladu a to se prostě člověk nechce tulit. Je fajn, že jste si to pak vyříkali.
Jinak tě vážně obdivuju, že na to máš. Mít chlapa, ale jen takhle na půl a tušit, že to nedopadne dobře. Je naprosto jasný, že býváš v háji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama