Mnohem lepší je mít komu dát srdce, než jen mít komu dát.

8. srpna 2018 v 20:40 |  Dvatisíceosmnáct

6. 8. - PONDĚLÍ

Ráno po dlouhé době práce se stejnou partou, se kterou pracuji celou dobu - od nástupu.
Samozřejmě jsem měla radost, protože to znamenalo, že už budu pracovat s Kolegou.
Hned ráno jsem šla kolem něj (byla jsem ale celkem daleko a kolem dost lidí) a už zdravil: "Ahoj zlatooo"
Říkal, ať jdu k němu pracovat. V tom horku fakt nejhorší místo, ale... být tam s ním je mnohem víc.
Při rozdělování jsem se tam dobrovolně přihlásila.
Jeden kluk hned: "No jo, on je tam ____ (Kolega)".


Hned jsme rozebírali víkend a volné dny, jak jsme si užili. Pořád mi tvrdil, jak jsem mu chyběla. Ještě to jeho: "Ale ne na sex.. jako doopravdy jsi mi chyběla."
Bylo to opět všechno fajn.

Nicméně. V noci z neděle na pondělí jsem nespala. Opravdu vůbec. Lehnout jsem si šla až v půl 1 ráno, protože jsem samozřejmě nebyla vůbec unavená. Na půl 4 jsem měla nastavený budík. Jenže tisíce myšlenek, které nešly zastavit, pořád dokola. Jelikož jsem neusnula, nebyl vůbec problém vstát. Ale únava v práci se čas od času dostavila. Kolega to na mě viděl a koupil mi energiťák. Chodil mě pořád kontrolovat, abych pila. Potom ze srandy (ale dost nahlas - když jsem energiťák nechtěla dopít, ale chtěla jsem, aby si taky dal): "Ty jako nebudeš poslouchat svého muže? Pij."

Nabídl mi odvoz domů - s tím, že čas ale nemá. Jakmile jsem nastoupila do auta, hned samozřejmě velké objetí a polibek. Tolik je na nás vidět, jak se na takové chvíle vždycky těšíme. Celou cestu jsme se drželi za ruce.
No, jenže. Já mám po tom fesťáku dost spálená záda. Což Kolega dneska poznal. Je zvyklej mě vždycky pohladit, obejmout, když prochází okolo mě. Tentokrát to ale dost bolelo. :D Vždycky se hrozně omlouval, ale ono si takové věci člověk vždycky neuvědomí.
Nicméně navrhl, že mi záda doma namaže a hned pojede. Souhlasila jsem. Už jak jsme ale vkročili do baráku, bylo mi jasný, že to mazáním zad neskončí.
Ono je na něm opravdu vidět, že se to snaží překonat, ale ne, nezvládá to. :D

Když bylo po všem, objímali jsme se, sem tam se políbili, koukali na sebe.
"Jsi úžasná"
"To ty jsi.. nejlepší"
"Já mám takový štěstí"
To já taky, že jsem tě potkala."
Co vám budu povídat. Mezi námi je to stále pohádkový.

Zítra je v plánu, že pojedeme společně do fitka.
Po fitku si uděláme výlet na jednu zříceninu. ♥
Snad to vyjde. Těším se.

Jídelníček:
-> 2 tousty s tuňákem a mozzarellou
-> pár arašídů
-> 2 tousty s mozzarellou a 1/2 Hermelínu

-> voda, káva, energy drink


7. 8. - ÚTERÝ

Ráno jsme se domluvili, že nejdříve pojedeme na výlet - dokud bylo příjemné počasí.
V osm hodin ráno mě vyzvedl. Cesta autem trvala cca půl hodiny. Po zaparkování auta jsme se vydali pěšky na zříceninu hradu. Cesta vedla krásnou přírodou - většina cesty lesem podél potůčku.
Bylo to jako vždycky skvělé.

Po cestě jsme si povídali (o vážných věcech ne - nechtěla jsem kazit výlet), blbnuli (klasicky :D). Kolega pořád vymýšlel nějaké kraviny a já zase pro každou blbost jsem, takže jsem to šla hned udělal. Což nečekal. :D
Celou cestu jsme se vedli za ruce, chvilkami zastavili, abychom se políbili, objali.
Na zřícenině to bylo krásné... a ten výhled, ten stál za to. Cestou po kamenech nahoru mě držel, šel za mnou a opakoval, ať si dávám pozor. Po cestě dolů šel přede mnou a pořád na mě dával bacha.
Párkrát chtěl, abych mu "skočila" do náruče. To nikdy neomrzí. Je to tak krásný, když vás chytne, drží v náručí a políbí vás. ♥
Na té "rozhledně", odkud byl nádherný výhled, jsem si stoupla k zábradlí, on za mě, objal mě. Dával mi pusy do vlasů, stáli jsme a koukali. Tu chvíli jsem si neskutečně užívala.

Cestou zpátky jsme ještě zašli k potoku, kde jsme se vzájemně trochu pocákali vodou. :D
Bylo to krásné dopoledne.

"Ukousnu ti prst.. tenhle (ukazuje na prostředníček na pravé ruce)
"Ne, ten potřebuju.."
"Chápu..." :D :D
" Taaak tenhle (vzal prsteníček pravé ruky).. ten nepotřebuješ. Na druhé ruce jo, ale na téhle ne"
Hm, hm, já myslím, že já nepotřebuji žádný. Mně nikdy asi nikdo prstýnek nedá, aby si mě vzal. :D On ho na ruce pořád má, ale se svojí ženou, no.

Po výletě si musel Kolega jet pro jídlo. Asi jako každý normální člověk měl hlad.
Chtěl mi také něco koupit, ale já to odmítla.

Následovalo fitko. ♥
Jeli jsme nohy. Na začátek kardio. Jen zlehka na 5 minut a pak už hurá na posilování.
Předkopávání - jela jsem s 20kg. Tři série po deseti až patnácti. Je to můj nejvíce nenáviděný cvik.. a ta bolest je šílená. :D
Zakopávání - tam jsem jela s 15kg. Kolega mě tam u toho ještě sváděl. :D Po třech sériích jsem cítila nohy tak jako nikdy. Nemohla jsem je vůbec pokrčit - ani abych si je protáhla. Udělalo se mi na chvíli opravdu zle. Kolega hned, že na to kašleme a jedeme domů. Já, že v žádném případě.
Domluvili jsme se, že zkusím dřepy a uvidíme. Zkusila jsem a bylo to lepší. Akorát se mi trochu točila hlava chvílemi.
U dřepů sérií tak šest. Kolega mi pořád přidával zátěž. Já to totiž zvládám, když chci. :D Akorát raději stál za mnou a jistil mě, kdybych to neuzvedla.
Ono tak měsíc zpět jsem byla v kleci u osy poprvé v životě a cvičila pouze s 20kg tyčí, že. Od té doby jsme nohy jeli asi jen dvakrát - já tam moc nechodila teď.
Nyní jsem tam měla navíc dalších 15kg. Dělala jsem tedy dřep se zátěží 35kg. Jsem samozřejmě ráda, i když já nechci zvedat nějak hodně. Spíš chci hubnout a zpevňovat. Jenže tam mě to vždycky nějak strhne. :D
Legpress - tam jsem jednu sérii jela 50kg, ale nebylo to dost. Tak jsem další sérii jela 70kg - to už ale bylo zase moc. Poslední jsem si teda dala 60kg. Akorát mi u tohoto cviku a u dřepů křupe hooodně v kolenou a není to ani trochu příjemné. Určitě si je tím ničím.
Znovu se mi zatočila hlava. Kolega na mě pořád, jestli jsem v pořádku - je vidět, že o mě strach má, neskutečně se o mě stará. Přiznala jsem se mu - opět začal, že to myslí dobře a že jedeme domů. Ne ne, jsem hlava tvrdohlavá. Začnu trénink, tak ho chci dokončit.
Začal mít samozřejmě řeči, že ho tímhle seru... a že jsem mu lhala u dřepů, že už jsem měla určitě točení hlavy tam.
Vzal mě sebou napít vody.
"Zlato, nebuď zlej.."
"Nejsem zlej. Já jsem jen zodpovědnej a bojím se o tebe."
Je pravda, že zlej nebyl. Jen se mu to nelíbilo, že se přepínám. Přitom on je ještě horší v tomhle.
Říkal mi, že by se o mě tak rád staral, ale žá já mu moc nedávám šanci.
Nakonec jsme dali výpady, abych byla spokojená. :D 2 série jsem odjela s 6kg kettlebellem. Tu poslední bez závaží. Nakonec kardio.
Kolega jen, ať mu hlavně slíbím, že kdyby mi nebylo dobře, řeknu mu to příště hned.

Po fitku mě zval na jídlo, že mě odveze klidně nakoupit apod. To jsem ale nechtěla. Tak jel se mnou domů, aby se mi kouknul na mrazák - ehm, měla jsem ho plný vody. Chtěl mi to opravit.
Já si mezitím dávala sprchu. Bylo mi jasné, že spolu skončíme stejně ale v posteli. :D A skončili.

On: "To se nedá. Šíleně mě vzrušuješ. Třeba to časem bude lepší a zmírní se to..."
Já: "A třeba taky ne..."

Byl to úžasný den.
Pořád mi lichotí. Je vidět, že mu na mně doopravdy záleží. Jak moc na to, aby opustil ženu, to nevím.
Hlavně na úplném začátku by si nikdy netroufl co teď. Jako asi pořád kouká, kdo je okolo... ale ve fitku (kde má plno známých), dokonce už i v práci se oslovujeme "zlato, lásko". Klidně mi dá pusu - ve fitku, všude. Na výletech (i když je to kousek od domu) se vůbec netajíme, že spolu jsme.
Takhle se chová člověk, kterému už je tak trochu jedno, když se na to přijde.
Asi. Myslím.
A třeba to má všechno tak promyšlený, že se mi o tom ani nezdá.

Ovšem... všechno je tak nádherný, že pak sedím sama doma... a řvu, řvu, řvu.
Uvědomuji si čím dál více, že to nechci nikdy vzdát, ale že si tímhle vztahem šíleně ubližuji. Psychicky jsem rozházená jak nikdy. Chvíli pocity naprostého štěstí a chvílema pocit, že můj život nemá nejmenší smysl a že zůstanu už navždycky sama.
Hlavně jsem tak v prdeli, že si třeba prohlížím na Fb fotky kamarádek, které už mají rodinu (je jich už většina).. a i to mě rozbrečí. Nevím, kde se to ve mně poslední dobou bere, ale tahle oblast (děti, rodina) je pro mě hodně citlivá. Říkám si, jak všichni okolo (i mnohem mladší) našli člověka, kterého milují, se kterým žijí... se kterým se rozhodli založit rodinu a být spolu. Jen já? Nic. Já si žiju sama. Úplně sama.

Jídelníček:
-> bílý jogurt, banán
-> toust, 1/2 Hermelínu (zbytek z předchozího dne)
-> kaiserka, uzený eidam 30%

Pohyb:
-> fitko - posilování nohou
-> procházka (nevím, jak daleko to mohlo být)

8. 8. - STŘEDA

Volný den. A já dělala co? Nic.
Válela jsem se doma. Až jsem z toho usnula a půlku dne vyčerpaná spala.
Myslím, že se z těch myšlenek... z toho, jak pořád přemýšlím, co asi dělá... zblázním.
Víte, snažím se mu věřit. Je opravdu hodný, v životě nepodvedl a se vším tím, že spolu jednou budeme, začal také on. Jenže čím déle to celé trvá, tím více se k té důvěře přidávají i pochybnosti.
Já už ho prostě vidím jako chlapa, se kterým budu celý život. Cítím, že už vážně jiného nechci. To, co mám s ním, jsem nikdy neměla, necítila a pochybuji, že by ho někdo jiný mohl nahradit.

Nesnáším dny jako byl dnešní - úplně promarněný den, kdy jsem nebyla schopná vyjít z bytu.

Jídelníček? Přežrala jsem se. Je mi zle. Takže taky super. Pohyb také nulový. Jo, takhle určitě zhubnu těch 15kg, co potřebuji dát nutně dolů.



 


Komentáře

1 B. B. | Web | 8. srpna 2018 v 23:44 | Reagovat

Bílého Monstera znám, chutná mi trošku jako cola, ale toho moc nemusím, já raději toho modrého :)..

To znám, takové to, že nemůžeš spát a pak není problém ráno vstávat, ale pak je to celý den hnusný :D.

Jsem zvědavá, co bude, až si s ním o tom všem promluvíš :)

2 Josslyn Josslyn | Web | 9. srpna 2018 v 12:38 | Reagovat

Taky mám pocit, že si mě nikdo nikdy nevezme. Každej kluk s jakým jsem kdy chodila mi to tvrdil a žádnej to neudělal :D :D Ne tak s bývalým jsem byla skoro 6 let a nic. Nynější přítel tvrdí, že dřív než za 3 roky by o tom neuvažoval. Mě už začíná svatba připadat zbytečná. Respektive z praktických důvodů bych ji chtěla, z romantických ne. Ne po 3, 5, 7 nebo snad 10 letech. To je prostě zvláštní, to už je ta zamilovanost pryč a nějak mi teda přijde divný dělat ohromnou veselku. Podepsat si to na radnici a pak to zapít s kámošema by mi asi vyhovovalo víc :D

3 Josslyn Josslyn | Web | 10. srpna 2018 v 10:57 | Reagovat

Já to právě se svatbou vidím jako ty - po letech zbytečné dělat něco velkého, snad jen vzít se z těch právních důvodu praktické. Aby děti měli stejné příjmení jako oba rodiče, kdybychom já nebo manžel zemřeli tak vdovský důchod nebo podání informací v nemocnici.
Jinak bych si taky přála být požádána o ruku, ale jen dokud v tom bude ta romantika :)

4 xskinnyx xskinnyx | Web | 10. srpna 2018 v 17:40 | Reagovat

heled a jeho zena o tom stale nevi? :/ nebo se to uz dozvedela a rozesli se?

5 Brixie Brixie | 16. srpna 2018 v 7:57 | Reagovat

Sakriš už si s ním pořádně promluv! :D obdivuji tě, že to takto zvládáš, já romantická duše bych to nedala s vědomím, že tu není jen a jen pro mě,  ale chodí mi vlastně za jinou :( přála bych ti,  aby se ti to konečně vyřešilo.

6 Lucie Lucie | Web | 16. srpna 2018 v 17:16 | Reagovat

[5]: Taky potřebuji mít pocit, že má ten druhý jen mě. Teď tomu tak úplně není, ale věřím, že bude. Teď jen vydržet a věřit. Je to těžké, ale o to víc si pak našeho vztahu budeme vážit.
Děkuji, tenhle týden se dost změnilo a pevně věřím, že se to vyřeší brzy.

Jinak ještě k tvému minulému komentáři - na blogování není nikdo starý, koukni na mě. :D Ale jinak to chápu. Čas věnuješ příteli, studiu a není ho tolik, co dřív. Jsem moc ráda, že se ti daří. Společné bydlení vám snad brzy vyjde! A o tom, že zvládneš tu školu, vůbec nepochybuji. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama