Pokud všechno, co v životě děláme, vychází z našeho srdce - pak přestávají existovat špatná rozhodnutí.

24. září 2018 v 15:50 |  Dvatisíceosmnáct
Pokud se v mých článcích trochu nevyznáte, nebo nedávají smysl, tak se předem omlouvám.
Píšu vždycky průběžně věci, které se seběhly. A jelikož jsem na tom poslední dobou mizerně s časem, rozhodně to není tak, jak bych si představovala. Článek za celý měsíc je pak zbytečně dlouhý. Ale pro mě to jsou všechno důležité momenty.

Jednoho krásného dne toho na mě bylo už příliš. V práci jsem se chovala divně, nemohla jsem se odhodlat s ním promluvit, ale zároveň jsem nebyla už schopná se ani tvářit, že se nic neděje. Byl to pro mě příšerný den, kdy on viděl, že se něco děje a ptal se mě na to a já ze sebe byla schopná vždycky vydat jen to moje: "Nic, všechno je v pohodě."
Po směně jsem zase probrečela noc. Věděla jsem, že si s ním promluvit o věcech, které mě trápí, musím. Jinak se to mezi námi posere právě tím, že já nebudu komunikovat.


Měli jsme volno. Poprvé, co jsem mu napsala sama od sebe smsku. Ve zprávě stálo, jestli má čas a mohl by se u mě na půl hodiny zastavit. Ihned volal. Samozřejmě - v hodně věcech má stejnou povahu jako já. Jakmile jsem řekla, že bych si potřebovala promluvit - ale upozornila jsem rovnou, že nejde o nic špatnýho - stejně se mu udělalo špatně a začal být nervózní. Okamžitě ke mně přijel.
Tady mi trvalo dost dlouho, než jsem se odhodlala mluvit. Tím jsem to dělala ještě horší. Ale věděla jsem, že teď nebo nikdy. A promluvili jsme si. Samozřejmě to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat! On se ke mně snaží být ve všem hodně upřímný. O čem jsem chtěla mluvit, o tom mi řekl. Co a jak má. Tak to konečně vím.
Nicméně jde o dost osobní věci z jeho rodinného života a to tu zase moc rozebírat nechci, což snad pochopíte.
Můžu napsat jen to, že ho znám, vím jaký je a vím, že mi říká pravdu.
S Ní se snažil několikrát, aby to bylo lepší, ale ona nic. Moc času spolu netráví, většinou se jen potkají a předají si mezi dveřmi malou.
Ale odejít je pro něj náročný. Bojí se, aby o malou nepřišel. Znovu mě utvrdil, že ona je opravdu priorita, číslo jedna, jeho princezna a vždycky to tak bude. Trochu mě uzemnil tím, že mi říkal, že i když od Ní odejde, nic moc se tím pro nás dva nezmění. Myslím si ale, že to není pravda.
Probírali jsme znovu i to, jestli si vážně uvědomuji, že pokud si beru jeho, beru si s ním i jeho dcerku. Bavili jsme se o více věcech ohledně tohoto tématu. Pro mě psychicky náročné, jak jinak. Ale jdu si za tím, co chci a vím, že on je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Pokud on se bude tak moc bát a neodejde, nikdy šťastnej už nebude. A ví to i on sám.
Nejhorší je, že on nevěří tomu, že mě to s ním neomrzí. Docela často mi opakuje, že mě to přestane bavit, že to není a nebude jednoduchý, nikdy. Můžu mu stokrát opakovat, že vážně ne... že to, co mám s ním, jsem nikdy nezažila.
Při loučení mi řekl, ať o všem ještě popřemýšlím, jestli jsem opravdu ochotná do toho jít. Odpověděla jsem okamžitě, že já si nemám co rozmýšlet, že mám jasno. Políbili jsme se a jel. Měl ještě hodně zařizování a pak jel do školky vyzvednout dceru a následně se věnoval celý den jí.

Další den jsme šli do práce. Hned ráno mě políbil a bylo vidět, že má dobrou náladu.
Byl mi říct, že je rád za to, jak jsme si popovídali, že to bylo fajn. Je to tak. Vždycky se s ním vážných rozhovorů děsím, protože mi na něm opravdu záleží. Ale pokaždý to dopadne tak, že jsme za to oba rádi. Umíme si v klidu o všem promluvit a to je také dobrý základ.
Další věcí, která mě poslední týden trápila, že jsem neměla peníze. Poslední týden jsem nejedla. Do práce chodila unavená. Jednoho dne jsem přišla už i bez cigár. Přinesla jsem si jen elektronickou, což nedělám. Mám jí jen na doma, kde nekouřím. Byly 4 dny do výplaty. Říkala jsem si, že to už dám, vydržím. Jenže Kolega si pak myslel, jak nespím a jsem unavená z našeho vztahu... jak mě ničí. V jednu chvíli prý i přemýšlel, že to raději ukončí se mnou. Ne proto, že by chtěl, ale proto, abych já se přestala trápit.
Šla jsem s pravdou ven. Řekla jsem mu o penězích, jak jsem na tom poslední dny. Prosila jsem ho ale, aby to neřešil, že to je to poslední, co chci. Chtěla jsem jen, aby věděl, co je důvodem té únavy a toho, že jsem vypadala na pokraji sil.
On, že o tomhle se se mnou v žádném případě bavit nebude. Říkal, že to partneři dělají ve vztahu, že si pomáhají, že je to naprosto běžná věc. Ptal se mě: "Jsme partneři?"
"Jo, jsme.."
"Tak vidíš.."
Trochu jsme se u toho "chytli". Bylo to na delší dobu. Jsem tvrdohlavá a co se týče peněz, snažím se od blízkých nepůjčovat. Koukl mi do krabičky s věcma a říká: "Tak proto dneska nemáš ani cigarety?"
"Nooo..."
Odešel, vrátil se a do kapsy mi dal 1200,-. Na 4 dny. Myslela jsem, že se zbláznil.
Ještě na mě: "Naše první hádka, viď?" Políbili jsme se a všechno bylo fajn. Mně se svým způsobem ulevilo, že se po práci, po týdnu, najím.
Celý den se o mě zase staral.
Na druhou stranu jsem z toho byla špatná, že mu přidělávám další starosti, kterých má už tak nad hlavu.

Během směny toho měl tentokrát moc, tak přišel vždycky jen pro rychlou pusu. I to bylo ale krásný.
Večer mi ještě volal, jestli nezlobím a koupila jsem si jídlo. Byl zrovna s malou na procházce. Znovu jsem mu děkovala a říkala, jak z toho mám špatný pocit. On jen: "Z toho, že chci být tvůj partner a pomáhat ti, když bude třeba?"

Oznámil mi, že bude mít příští měsíc znovu dovolenou. Ale, že pojede pryč jen s malou. To by mě nemělo nasrat. Takhle. Neurazila jsem se, jen jsem si představila opět další týden bez něj. Bylo mi smutno.
Dál mi ale řekl, že by mě chtěl malé představit. Jen, že pořád neví JAK. Co jí říct. Jak by mě měla oslovovat - jestli "teto", nebo jménem. Já bych teda byla radši, kdyby mi říkala jménem. Jenže jak jí vysvětlit, kdo jsem. Nevím, co by jí měl říct, když ještě žijí společně s "maminkou". Ani potom nevím, jak nás seznámit. Možná to moc hrotíme.
Ale chci jí poznat. Moc. Myslím, že to tomu všemu také hodně pomůže. Nebo naopak.
Dokud to nezkusíme, tak to nezjistíme.

V práci už jsme spolu oficiálně. Každý o nás ví. Na naší směně všichni. Před jinými směnami už se tím taky netajíme. Přijdu do práce a potkáme se na chodbě? Okolo lidi? Popřeje mi dobré ráno a políbíme se. Odcházíme z práce, ale nejedeme spolu? Klidně ještě v lince před ostatními se rozloučíme a políbíme.
Tento týden už tam byla jiná směna a on mi šel něco říct a na chvíli jsme se u toho chytli za ruce a pohladili se. Viděl to Vedoucí, který mi pořád psal. Lajkoval všechny fotky. Snažil se se mnou pořád bavit. Najednou mi neřekl ani slovo. A smazal si mě všude z přátel.

Jednoho dne jsem zase byla jako záskok, tím pádem jsem neběhala v lince a měla jsem více času. Byli jsme tam spolu. Každou chvíli přišel a políbil mě, objal, pohladil. Říkal, že nemůže jen tak projít a nedotknout se mě. Ať si myslí všichni, co chtějí.
Potom stál Kolega u počítače, já doplňovala materiál do linky. Za sklem seděl jeden z hlavních vedoucích (Z.).
Z těch, co jsou ještě nad našimi vedoucími týmů. Nějak divně se na mě usmíval, potom koukl na Kolegu a usmíval se. Já se teda taky usmála, protože mi bylo jasný, že něco tuší. Doplnila jsem, co bylo třeba a šla zase za linku. Tam po chvíli přišel Kolega a říká mi: "Co jsi odešla, tak mi hned volal Z... já jak jsi doplňovala, tak jsem na tebe totiž koukal."
"A co říkal?"
"Že to, jak jsem na tebe koukal... že tak nekouká kolega na kolegyni."
"A co ty na to?"
"Řekl jsem mu, že nekouká, no... tak se mě ptal, jestli je to tak, jak si myslí. Tak jsem mu řekl, že je to přesně tak."
Ještě mu prý Z. říkal, že kdyby cokoliv potřeboval probrat, že je tam pro něj. :D
Potěšilo mě to. Opět další člověk mimo náš tým, co o nás ví. Je to hezký, když se tím Kolega netají, že spolu jsme.
Já ještě Kolegovi říkala, jak se mě Z. ptal taky jednou, jestli někoho mám a já mu řekla, že jsem sama. Nechtělo se mu věřit, že bych neměla přítele. Kolega: "Ahaaa sama? A kdy se tě na to ptal?"
"Tak dva měsíce zpátky."
"Noo, tak to jo."

Před víkendem (už minulým) se mě Kolega ptal, co budu dělat v sobotu večer. Jel našemu kamárádovi z práce na rozlučku se svobodou. Já říkala, že mám domluvený večer s Vé (kamarádka), ale že odejdu kdyžtak brzy.
No. Byli jsme domluveni, že mi ještě zavolá o víkendu.

V pátek večer jsem byla u kamarádky ER. Sedly jsme na balkon, pily Mojito, povídaly. Ona vždycky všechno krásně připraví. Poslouchaly jsme písničky, na balkoně svíčky, občerstvení.
Je učitelkou ve školce. Bavily jsme se o tom, jak bych se chtěla seznámit s dcerkou Kolegy. Ona mi poradila, že by to bylo nejlepší, kdybych je třeba vzala do zábavného parku, co tu máme. Je to uvnitř - spousta atrakcí pro děti. Nafukovací klouzačky, stěny na lezení, hrady, trampolíny. Autíčka. Všechno i pro dospělé, aby si to užili společně s dětmi. Říkala, že ve školce jsou z toho děti nadšené a vždycky se tam těší. Ten nápad se mi líbí. Chtěla bych koupit vstupenky (kdyby šli využít kdykoliv, ne do určitého data - nechci, aby to vypadalo, že na Kolegu tlačím). On už mi tak 3x říkal, že by mě chtěl s malou seznámit, ale neví jak. Já na to vždycky řekla, že se toho také bojím. Třeba právě proto to zatím neudělal. Kdyby viděl moji iniciativu, že o to opravdu stojím, třeba by do toho šel.
Nicméně zpět k večeru. Skončily jsme s ER ve městě. Já tam nechtěla, ale ona mě přemlouvala, že nemá takhle možnost, ať s ní jdu. Pro začátek karaoke bar. Tam to bylo skvělý. Chodily jsme zpívat a vždycky, když nám tleskali a chválili nás, jak to bylo hezký, cítila jsem se skvěle. Jenže ER pak chtěla do dance baru. Úžasný. Tam se chytla jednoho kluka - řešila, jestli ho vzít k sobě, nebo ne... že by musela uklidit všechny společné fotky s přítelem rychle apod. Říkala jsem jí, ať to nedělá, že je nalitá a bude toho litovat. Já šla domů a celou cestu jsem probrečela, jak jsem byla z těch vztahů smutná.
Jak jsem byla posilněná alkoholem, nějak to na mě všechno padlo.

Další den mi bylo zle. Nepila jsem toho moc, ale už to tak mám. Poslední dobou alkohol mému tělu nedělá dobře. Odpoledne mi volal Kolega, že už jede na tu rozlučku, byl to hezký rozhovor. Potom jsme se bavili, že mi ještě zavolá, až pojede zpátky... a aby mě ale nebudil, nebo nerušil, kdybych byla s VÉ.. já jen, že to je v klidu. Tak on, že alespoň popovídáme. Já to vzhledem ke všemu pochopila tak, že přijede.
S VÉ jsem to zrušila, protože jsem se dohromady dala až večer a říkala jsem si, že by to na dvě hodiny, než přijede Kolega, nemělo cenu.
On mi volal. V půl 11 večer, že je na cestě domů. Ještě na začátku hovoru "zlatíčko moje" a bylo to super, měl dobrou náladu. Dokud jsem se nezeptala, jestli se teda staví. On zaskočeně: "Co? Mám? Já jsem popravdě unavenej a těším se do postele..."
V tu chvíli jsem myslela, že si ze mě dělá prdel. Byla jsem opět zklamaná a on nevěděl, co se děje. Tak na mě, že se staví pro pusu. Já, že ne, ať se jede vyspat. A tak jsme se dohadovali. Ptal se mě asi třikrát, jestli chci teda, aby přijel. Já, ať si dělá co chce... a začala jsem se loučit. Z toho byl zaskočený ještě víc. Úplně na mě: "Co? Už? Já vůbec nevím, co jsem provedl.." Já, že nic. Pecka.
Čekala jsem, až přijede pro tu pusu. Když ani po hodině a půl nepřijel, věděla jsem, že jel rovnou domů.
Nikdy se takhle nezachoval, takže jsem měla i obrovský strach, jestli se mu něco nestalo. Tudíž jsem skoro nespala.

Další den jsme naštěstí měli noční, takže jsem věděla, že se uvidíme. Ihned za mnou přišel, jestli má průser. Vyříkali jsme si to. Já mu vysvětlila, jak jsem to celé pochopila a proč jsem se chovala, jak jsem se chovala. On mi samozřejmě říkal, že to tak vůbec nemyslel a že nepočítal, že by měl jet v noci ke mně.
A všechno bylo zase skvělé. Od té doby, co jsme si poprvé promluvili, tak se bavíme na rovinu. Dokonce mi sám připomíná, že když se budu chtít na cokoliv zeptat, ať to udělám - že mi řekne všechno, co mě bude zajímat. Vždycky to bylo mezi námi super, ale teď je to ještě mnohem lepší. Už nemám pocit, že má tajnosti a že mě ve svém životě nechce.
Díky němu překonávám vážně všechno, co jsem dřív nezvládala.
Tak jen věřit, že to dopadne všechno tak, jak má.

Náš vedoucí za Kolegou prý jednou byl a říkal mu, že má vážně občas strach, když nás vidí, kdy se do sebe pustíme. :D Kolega na něj: "Neboj, jsme profesionálové." :D
Jinak mu kdysi prý také jedna holka (se mnou se normálně baví a nenaznačila nic) vyčítala, proč si se mnou začíná, když má rodinu. Teď má ona sama v práci blízko k jednomu klukovi (jeden z vězňů, co u nás pracují) a přitom je několik let zadaná. Tací jsou nejlepší, co soudí a sami by si měli zamést před vlastním prahem. A vůbec. Nikdo netuší, jak to u koho doma vypadá, jak ten vztah už dlouho komu nefunguje.

Poslední týden je s Kolegou víc než perfektní. Vážně se bavíme teď o všem, cokoliv si umíme v klidu říct. Chová se ke mně jako k partnerce - za kterou mě i považuje a i tak v práci už vystupujeme.
Momentálně máme celý týden noční. Přijede ke mně navečer - tady to vždycky skončí sexem :D, následuje fitko, po fitku zase ke mně, kde si dáme večeři (kterou připravuje on) - rozmazluje mě a ještě to dělá rád a bere to jako samozřejmost. Když jsem mu vynadala, že mi kupuje jídlo, připravuje a ještě MYJE nádobí pak, nechápal, proč mi to vadí. Je to krásný, je úžasnej. Potom většinou stihneme další sex. :D Nakonec dáme sprchu a jedeme společně do práce, kde dáme kávu, cigáro. Celou noční teď jsem jako záskok, takže jsme tam spolu. Pořád mi pomáhá. Teď mě neuvěřitelně bolí malíček u nohy. Bolel mě z pracovních bot a já to pořád nechávala být. Teď mám ten prst 2x větší, hodně bolavý, občas mě v tom bodá tak, že kulhám. Kolega mi to doma zkoušel propíchnout, ale je to tak tvrdý, že to nešlo. Stejně to ale řeší, je starostlivý a to je další vlastnost, kterou na něm zbožňuji. Hned začal, že mě odveze k doktorovi, když budu potřebovat, nebo mi zajede do lékárny pro cokoliv. V práci za mě tahá bedny, aby mi pomohl. Když jsem si na pauzu nevzala mikinu a on to viděl, vracel se ještě pro svojí a venku mi jí dal - jelikož nechce, abych byla nemocná. Je to zlato. A to nemluvím o tom, jak mi teď pokaždý zaplatil fitko, nosí mi do práce mandle a krmí mě :D (já v práci nikdy nejedla)... a mnoho dalších věcí.
Přitom se mu teď rozbilo všechno, co jen šlo. A bude mít velké výdaje. Ještě mi říkal, že tenhle měsíc mi kytku asi nekoupí. A tenhle týden, když u mě byl a viděl, jak ta růže už uvadla, tak povídá, že by bylo na čase, aby mi koupil zase nějakou další. Když mu řeknu, že si nepřeju, aby za mě tolik utrácel, nezajímá ho to.

Poslední noční stála za to. Na konci směny jsem se pohádala s jedním klukem (VP). Je to tak trochu magor vypitej. Já s ním ale neměla nikdy problém, protože já si většinu věcí nechám líbit. Kdykoliv to jde, tak pomůžu apod. Měla jsem s ním teda dobrý vztah. Ještě mě pořád chválil za vzhled apod. Dokud jsem se teda nedala dohromady oficiálně s Kolegou. Od té doby se mnou prohodil vždycky jen pár slov. Tentokrát na mě ale řval kvůli nějakému materiálu - šlo o kravinu, maličkost. Já jsem ale taky (poprvé v práci) vylítla. Nenechala jsem, aby mi rozkazoval, co mám dělat. Je na stejné pozici jako já. A moje ego a hrdost? Zařvala jsem na něj, že si to měl udělat sám, když se mu to nelíbí. Stoupl si těsně ke mně a začal řvát, jak jsem arogantní. A dál zabrousil samozřejmě na mé nejcitlivější místo, aby mi ublížil. Začal, jestli si uvědomuju, že jsem rozbila rodinu, ať se na sebe kouknu, jak se chovám. Jestli si vůbec uvědomuju, jaké je to dítě chudák. Bylo to šílený, když to tam na mě hnusně řval. Přitom o tom nic neví.
Otočila jsem se a šla se projít po hale. Samozřejmě jsem to udělala kvůli tomu, že už jsem neudržela slzy a nechtěla jsem, aby zrovna on viděl, že mě rozbrečel. Kolega pak viděl ty krvavý oči a říkal, ať na něj seru, že šlo o maličkost. Já mu ale řekla všechno, že nejde o to... ale že na mě zase řval kvůli našemu vztahu. Kolega hned, že s ním promluví, že myslel, že už mu to vysvětlil. Já jen, aby to radši nechal být. On, že nenechá - že pokud to nebude řešit, bude se to pořád opakovat.
Když jsem odcházela z práce a šla na kuřárnu čekat na Kolegu, potkala jsem se s VP. Řekl mi "Ahoj" jako by se VŮBEC nic nestalo! Nechápu takové lidi.
Po směně mě Kolega vezl domů a slíbil mi masáž nohou, protože po fitku jsem neskutečně trpěla. Bylo to fajn.
Odjel, já šla spát. Vzbudila jsem se poměrně pozdě. Došla jsem si nakoupit a jela ke kamarádce Vé. U ní jsme pily, povídaly. Bylo toho moc. Dříve jsme se vídaly několikrát do týdne. Teď jsme rády, když se vidíme jednou měsíčně. To je potom hodně důležitých věcí, které si musíme vyprávět.
Bylo to skvělé. Skončily jsme ve městě. Ale Vé to vážně potřebovala. Trochu se odreagovat. Prožívá hodně náročné období.
Každopádně jsme splnily, co jsme si slíbily. Byly jsme tam celou dobu jen spolu a společně jsme i z města odcházely. Žádné seznamování, ignorování kohokoliv.

Včera mi bylo zle. Pochopitelně. Vážně jsem si řekla, že končím s alkoholem, vždycky neskutečně trpím.
Volal mi Kolega. Že je malá nemocná. Tím pádem bude na nemocenské a nepůjde tento týden do práce. Potom půjde jen na tři dny a má dovolenou. Jak mi to volal, měla jsem ještě napůl kocovinu. Ptal se, jak dopadl večer. Když jsem řekla,že jsme byly ve městě, zněl smutně. Moc mi nevěří. Mrzí mě to. Nemá důvod mi nevěřit.
Také mi říkal, že jak se teď neuvidíme, je to na nic. Že to jsou přesně ty situace, kdy si říká, že kdybych si našla jiného, nedivil by se mi. Nebudu lhát. Je to chvílemi neskutečně těžký a náročný. Jakmile si představím následující dva týdny, kdy se neuvidíme, je mi smutno. Zároveň ale vím, že to nechci vzdát.

Dneska se mi do práce vůbec nechtělo. Před směnou (odpolední) mi Kolega volal, jestli nechci vzít do práce. Překvapeně jsem se ho ptala, jestli do práce jde. Prý ano, protože se malá zlepšila a do školky tedy šla. Než ke mně stihl dorazit, psal nám vedoucí smsku, že se směna ruší kvůli materiálu.
Za minutu zvonek. Kolega šel ke mně. Hodně jsme si povídali. Říkal mi ještě některé věci, které mi chtěl říct. K odchodu od Ní. Mluvil o tom už i s mamkou. Nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že ji opustí v nejbližší době. Svěřili jsme se vzájemně už tak nějak se vším. Poslední dobou jsme náš vztah ještě o mnoho posunuli.
Také se mi dneska poprvé "vyznal". Objímal a mě a říká mi: "Víš, já už tě nemám jenom rád... já tě miluju."
Řekla jsem mu, že to mám úplně stejně a že ho také miluji. Byl to pro mě neskutečně silný moment. Hlavně jsme to o sobě věděli, ale nikdy jsme si to neřekli. Doteď jsme si říkali, že se máme moc rádi. Až teď po půl roce. O to silnější a krásnější to celé je. Hodně to pro mě znamená.
Co víc k tomu napsat? Snad jen, že jsem šťastná.

PS.: O den později mě seznámil s dcerou. ♥
 


Komentáře

1 B. B. | Web | 25. září 2018 v 15:46 | Reagovat

Konečně si s ním promluvila a udělala si určitě dobře :). S tou dcerou je pochopitelné, že bude pro něj číslo jedna, tak to prostě je a je to pochopitelné.

A s těmi penězi to máme úplně stejně, taky si nerada půjčuju, vážně to nesnáším a taky když za mě i  přítel něco zaplatí :/. Ale asi by to tak mělo být a taky se vždy snažím pomoct, když to jde

A nedivím se, že ti bylo z toho vztahu tvé kamarádky zle, já totiž tohle chování třeba úplně nesnáším, i když si říkám, že ať si dělá každý, co chce. Jenže pak se bojím, že to třeba udělá přítel mně.

Pak napiš, jaké bylo seznamování :))

2 Brixie Brixie | 26. září 2018 v 12:19 | Reagovat

Já na konci úplně slzela :D už se těším na další článek o seznámení :)
jinak úplně znám, když třeba něco od přítele chci,  ale chci,  aby to šlo spíš od něj, takže reknu že dobrý :D jde o to, že jsi chtěla,  aby dojel, ale nedokázala jsi to říct naplno. :D Mně se to stává vážně často :D že se to bojím říct, co chci :D

Já ti to taaaaak přeji :) opravdu z toho toho psaní poporvé cítím tu pořádnou lásku :) (tvůj blog jsem začala číst od toho minulého, když jsi tam psala článek o pro a proti, jestli se máš rozejít s dlouholetým přítelem :D, takže už fakt dlouho)

3 Neznama Neznama | 26. září 2018 v 23:02 | Reagovat

Som rada ze ste sa konecne porozpravali, je to na dobrej ceste..:)neviem sa dockat dalsieho clanku, ako prebehlo stretnutie s malou.. Dufam a budem velmi rada ak sa s nami podelis o podrobnosti

4 Lucie Lucie | Web | 28. září 2018 v 12:08 | Reagovat

[2]: Jeee, to je hezký. :D No, naštěstí už to bude cca měsíc, co jsme si promluvili a od té doby jsme se hodně naučili mluvit na rovinu a o všem. :) Což je u mě zázrak. :D
Tak to už je opravdu dlouho, to budou už tak tři roky. :) Tak to mě po těch všech článcích už musíš znát víc než kdokoliv jiný. :D :D

[3]: Děkuji moc. :) Určitě se v příštím článku o všem podělím. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama