Naše nejistota a strach nepochází z přemýšlení o budoucnosti, ale z touhy mít ji pod kontrolou.

6. listopadu 2018 v 20:54 |  Dvatisíceosmnáct
Čas neskutečně utíká. Tentokát se mi nechtělo vůbec psát a tak jsem to nelámala přes koleno.
Věděla jsem, že dříve či později ta chuť zase bude a to nejdůležitější sepíšu.

"Nalezněte odvahu klást otázky a vyjádřit, co skutečně chcete. Mluvte s ostatními tak jasně, jak jenom dovedete, abyste se vyhnuli nedorozuměním, smutku a dramatům. Pouze touto jedinou dohodou dokážete zcela změnit svůj život."



S přítelem (Kolegou) je všechno pořád krásný.
Miluji ho a on mě. To je to, na čem mi v tuhle chvíli záleží nejvíce. Má na mě mnohem víc času než dřív, stará se o mě, rozmazluje mě. Cítím se v jeho přítomnosti šťastná.
V práci jsme už oficiální pár. Neskrýváme to, co mezi sebou máme.
Akorát jednoho dne (jezdíme společně autem a jezdíme o dost dříve, abychom si v klidu dali kafe, cigáro) seděla na kuřárně slečna, která není z naší směny. Evidentně se s Kolegou dobře zná. Pozdravili se. Ona se ho ihned zeptala, jak se má jeho přítelkyně (řekla jméno, z čehož jsem usoudila, že se zná i s ní). Víte, jak odpověděl? "Dobrý."
Ona hned: "Takže všechno pořád stejný, nic novýho?" (trochu se mi zdálo, že na nás narážela - netajíme se naším vztahem před nikým z naší směny a ani před jinými lidmi.. takže je jasný, že se to tam roznese).
On na to, že nic novýho. A raději se rychle zeptal, co ona a manžel.
Chápu, že je to jejich známá a nechtěl to s ní probírat v práci na kuřárně a navíc přede mnou. Ale dělat, že je všechno při starým?! Když mi tvrdí, že s Ní už ani není? A hlavně se podle toho vážně chová.
Jak se říká, že za lidi mluví především činy - ne slova. Jeho činy skutečně dokazují, jak moc mu na mně záleží. Jenže ona pak stačí taková maličkost a mě to rozhodí.

U něj doma se to pohnulo tím směrem, že spí na gauči... s Ní to prý ukončil, nebaví se spolu, malou si jen předávají. Nicméně stále žijí ve společné domácnosti. Snažím se být trpělivá. Je mi jasný, že je to jejich byt, který koupili... kde to mají už zařízený podle svého a kde roky žijí. Není lehký (ještě v situaci s malým dítětem) se sebrat a odstěhovat se.
Ale chce to udělat už nějakou dobu, po bytech koukal už před měsícem, tak doufám, že to někam brzy povede.

Jak o nás v práci už všichni ví, nechávají nás pracovat spolu. :D ♥
Jednoho dne se ale stalo, že jsem musela na linku k jeho nejlepšímu kamarádovi - O. (mimochodem - který má ženu a malé dítě). O. se se mnou snažil bavit. Povídali jsme si a bylo to fajn. Věděla jsem, že příteli ale hodně vadí, když se s jakýmkoliv klukem bavím nebo dokonce směju. Šíleně žárlí. Přitom nemá sebemenší důvod, protože pro mě On znamená všechno a nikdy ho ztratit nechci.
V jednu chvíli mi O. něco vyprávěl a ukazoval video na mobilu a já se tlemila. Jenže se podívám směrem, kde pracoval přítel a přítel na mě zrovna v tu chvíli koukal. Ten jeho výraz...Tušila jsem, že to bude špatný, ale doufala jsem, že se pletu. Říkala jsem si, že jsme si o těchto situacích už povídali. O něco později nás znovu viděl, jak si povídáme... a jako bonus u mě na lince bylo pořád něco rozbitýho, takže O. neměl ani čas za přítelem chodit. Přitom se každou směnu navštěvují a povídají, dělají kraviny.
Jakmile přítel procházel kolem mé linky na cigaretu, úplná ignorace. To jsem si byla už jistá, že je zle. Normálně by se u mě alespoň zastavil a dal mi pusu. To se nestalo.
Následovala velká přestávka, na kterou vždy koupí jeden z nás kafe, které máme napůl a sejdeme se na kuřárně. Pravdou je, že než on dorazil z jídla, bylo tam plno. Jenže v jiné dny alespoň přišel pro kávu, našel mě. Tentokrát nic. Šla jsem z pauzy a on už byl na své lince? Aha.
Když jsem se na něj usmála, udělal takový ten falešný úsměv na tři vteřiny. Když někoho dobře znáte, poznáte to na něm. Tak se chová, když je naštvaný.
Skvělá situace. Já začala být taky nasraná. O pauze jsem do sebe nalila velký kafe a bylo mi zle. Nechápala jsem, jak na mě může člověk, se kterým je nám tak krásně a tolik se milujeme, být naštvaný za to, že si s někým povídám. V lince, kde pracuji. Trápilo mě to šíleně. Tak jsem se začala tvářit uraženě, aby na mě už O. nemluvil a nesnažil si se mnou nějak povídat i dál.
Bez jediného slova jsem pracovala dál. S milionem myšlenek v hlavě. Až do další přestávky.
Malá pauza. Šla jsem ven. On už seděl na kuřárně a místo tam bylo. Já tam nešla. Neměla jsem náladu. Dala jsem rychlý cigáro venku a šla zpět do linky.
On se u mě po cestě z přestávky zastavil a říká mi: "Ty jsi nebyla kouřit?"
"Byla..."
"Aha.. takže nebylo místo jako o velký"
"Nebylo, no..."
Celý náš chladný rozhovor.

Zašel k sobě (je to přes sklo... v určitých chvílích, když jdu k nějakému stroji, tak na sebe právě vidíme - proto viděl i to, jak si povídám). Ukazuje na svůj energiťák, jestli chci. Kroutím hlavou, že ne.
O něco později se u mě zastavil s mandlemi, jestli si nedám (vždycky mě s nimi v práci krmil :D). Říkám mu, že nechci.
V tu chvíli se mě začal ptát, jestli jsem v pohodě a jestli s ním jedu večer autem.
Já: "A můžu jet?"
On: "Jak chceš..."
A já měla poslední hodinu, abych se rozmyslela, jestli se po práci převleču, seberu se a půjdu domů pěšky. Nebo jestli spolknu svoji hrdost, koupím nám kafe a půjdu si sednout k němu na kuřárnu, kde vždy po práci posedíme a potom jedeme společně domů.
Věděla jsem, že jakmile udělám to první, bude mnohem hůř.
Po práci už seděl na kuřárně, přišla jsem k němu s kafem a on se usmál. Prý nevěděl, jestli si má koupit svoje nebo jestli dorazím. Snažili jsme se normálně bavit a víc jsme to neřešili.

O den později měl dovolenou. Hned ráno mě vezl na depo DPD, abych si vyzvedla balíček. Ještě za mě 500,- zaplatil, protože jsme tam byli po otvíračce a oni neměli na vrácení. Stavil se mi do lékárny koupit léky na bolest v krku. A jeli jsme ke mně. Dali jsme si snídani, koukali na film a celé dopoledne byli spolu. ♥
Kromě toho mi dost často doveze i nákup a přiveze jídlo a nápoje, které mám ráda. Nejsou to zrovna malé a levné nákupy. Minule mi přivezl dokonce cigarety. Přitom jsme se shodli, že v tom mě podporovat nebude. :D
A to nemluvím o tom, že mi dal také tabletky vitaminu C, protože jsem byla pořád nachlazená a tablety na výživu kloubů (při cvičení mi pořád křupe v kolenou, což je dost nepříjemný) od GymBeamu. A právě od nich mám vyhlídnutých už nějaký měsíc spoustu věcí, které si chci sama koupit.
Když mu děkuju, jak je skvělej, řekne, že tohle je v páru samozřejmost. Ať hlavně neděkuju.

Další den jsme v práci měli volno. Zavolal, jestli bych nechtěla jít do fitka. Byla jsem nadšená, že mi to nabídl. Tréninky s ním zbožňuji. Ostatně - jako všechno, co dělám v jeho přítomnosti a s ním.
Ve fitku to byla paráda. V jednu chvíli ležím na Legpressu, dávám pauzu. On ke mně přijde, dá mi pusu a říká: "A promiň, lásko."
Já jen: "Za co se mi omlouváš? Není důvod..."
On: "Ale je... ty víš... jsem žárlivej pitomec."
Popovídali jsme si o tom. Při cvičení skvělá volba, doporučuji. :D
Říkal, že ví, jak to v tu chvíli přehání, ale že si nedokáže pomoct. Hned si představuje, jak si s jiným budu rozumět víc a tak. Což já samozřejmě nechci! Ještě za Ním prý O. ten den přišel na linku a říkal mu, jak jsme si asi dvě hodiny skvěle povídali - a tím mu taky nepomohl.
Prý se přítele i jedna paní z týmu (jí a O. o nás řekl přítel jako prvním - věděli to mnohem dřív než všichni) ptala, co jsme si provedli. Přítel pý odpověděl, že nic. Tak ona na něj: "A co... mně do toho stejně nic není."
Poznali to teda i lidé okolo, že jsme ten jeden den nebyli úplně v pohodě spolu.
Já jsem taky žárlivá, proto se to snažím pochopit... ale! Nic se nesmí přehánět. Ale nejdůležitější je, že si to vždycky uvědomí a ví, že neměl právo se naštvat. Přijde, probereme to, omluví se mi.
Po fitku jel asi na půl hodiny domů a zpátky za mnou na byt. U mě jsme koukali na různá fitness videa, připravili jídlo (zase hlavně on.. jsem nemocná, tak mě přece nenechá nic dělat), uvařil mi čaj. Byl u mě až do pozdních večerních hodin i přesto, že nás další den čekalo vstávání v půl 4 ráno do práce.
Měl i nápad, který prohodil po cestě z fitka, že by u mě mohl i přespat. Já nadšená. Jenže k tomu nakonec nedošlo. On, že pořád máme určité zvyky a své věci, na které jsme zvyklí. To je sice pravda. Ale začali jsme si spolu už před (docela) dlouhou dobou. Trávíme spolu nejen téměř každý den v práci, ale čas i po práci, před prací, když máme volno. To přespávání nejde odkládat do nekonečna. Hlavně já už jsem asi u toho, že si představuju společný bydlení. :D Tudíž mé představy jsou o hoodně dál, než ve skutečnosti jsme. :D
Ten večer jsem byla smutná, když odjížděl. Zároveň jsem ale nemocná, nemůžu usnout, mám ošklivý kašel, rýmu. Asi by to nebylo skvělé první přespání.
Byl to perfektní den a za to bych měla být vděčná.

Za poslední měsíc jsem si dělala často radost nakupováním. Konečně jsem si koupila gauč a konferenční stolek. Složil mi to naštěstí přítel, protože já bych byla marná. Pořád tu nemám vše, ale postupem času se tu cítím líp a líp.
Teď mě čekají velké výdaje za dárky. Nejen, že se blíží Vánoce, ale také přítel bude mít svátek a po Vánocích narozeniny. Naštěstí mám už všechno vymyšlené, jen to koupit. Tak doufám, že seženu vše podle představ a že z toho bude mít radost.
A po Vánocích si chci koupit nový mobil - nejspíš Huawei P20 Lite. Čekám na to už dlouho. Můj mobil mám už téměř 5 let - seká se, má výpadky, nekvalitní foťák, občas mi jentak nezazvoní budík, občas se jentak bez důvodu vypne... prostě a jednoduše už nefunguje, jak má. Nějaký měsíc to snad ještě vydržím.

Také se stalo ale něco, co nebylo příjemné. Předminulý víkend jsem měla s NEJLEPŠÍMI kamarádkami domluvenou akci.
AN přijela 200km vlakem. Známe se 24 let. Od školky. Prožily jsme toho mnoho a naše přátelství vydrželo až do toho osudného víkendu.
Nejprve jsme šly nakoupit na večer. V obchodě jsem nechala pětikilo, což jsem úplně nečekala. Ale to je jen detail.
O hodinku později jsme už byly u mě na bytě a dorazila má další nejbližší kamarádka VÉ. S tou se znám přibližně 5 let, ale bydlíme ve stejném městě a jsem s ní momentálně nejčastěji. Je tou, která mi vždycky pomohla a která o mně ví všechno. Přinesla také nějaké pití a něco k jídlu.
Takhle. Ten večer u mě doma byl skvělý. Smály jsme se, povídaly, bavily se o problémech, které zažíváme. AN je na tom hodně špatně kvůli klukům, což je ale i VÉ, která si prochází těžkým rozchodem a musí se do týdne odstěhovat.
AN to má těžký, protože její přítel jí skoro ve všem lže a ona o tom ví - je šíleně žárlivá, prohledává všechno, dělá scény.. a neumí si s tím sama poradit. To jen pro upřesnění, že žádná z nich to nemá jednoduchý a já se snažím každého pochopit, vyslechnout. Ono se někdy ani nic jiného dělat nedá. Jenže (pochopíte dále) některé chování se dle mého omluvit nedá ničím... ať je člověk v jakékoliv situaci.
Celý večer jsme se snažily, aby se AN bavila a aby se cítila alespoň chvíli lépe.
Šlo se do města. Tam nastaly zvraty. Vždycky s AN k něčemu dojde a nikdy se nešlo domů v klidu. Já a VÉ jsme se dobře bavily, tancovaly. Co vám budu povídat - byla jsem opět rozjetá, takže se mi nechtělo domů. AN ale chtěla spát. Víte, co mi udělala má kamarádka od dětství, se kterou o sobě také víme všechno? Když jsem jí řekla, že se mi domů ještě nechce, ať jde s náma ještě pařit? Ona mi začala rvát kabelku. Ta se mi celá rozsypala venku po zemi před barem. Začala jsem sbírat věci, ona sáhla po mých klíčích od bytu a začala utíkat. Já začala bulet, dávat dohromady mobil, který byl taky na kousky apod. VÉ se za ní snažila chvíli běžet, ale pak to vzdala a vrátila se za mnou. Prý jí dohonila, v klidu jí řekla, ať si uvědomí, co dělá a vrátí se... AN jí odstrčila a začala utíkat dál. Především to pro mě byla neskutečná zrada a v tu chvíli, jak jsem ještě byla hooodně posilněná alkoholem, to byla obyčejná krádež. Už jsem viděla scénáře, jak na byt netrefí, klíče někde ztratí... nezamkne... nebo kdo ví, co se stane. Celkově jsem nikomu nikdy nedala klíče od bytu a "jooo, bež si tam". Fakt ne. A ona to navíc udělala úplně zlitá a tímhle způsobem. VÉ zavolala policajty. Ostuda. Celá noc byla neskutečná ostuda. A ti policajti co mleli? My jim vyprávíme, jak se to všechno seběhlo...
Oni na mě: "A nedomluvily jste se s kamarádkou jen špatně? Jděte domů, zkuste, jestli tam není a kdyby ne, tak si zajděte na stanici..."
Aha. :D :D
VÉ i já (pod silným vlivem) jsme na ně začaly, jestli si myslí, že je normální někomu vzít klíče a utéct s nima. A jestli si myslí, že by to mělo zůstat bez potrestání. Oni, že to není normální, ALE že je to naše kamarádka, ať jdeme domů.
Tak jsme se sebraly a šly. VÉ celou dobu stála při mně, jela se mnou na byt, kde jsme zvonily. Chvíli nic. Já už nadávala, že si snad dělá prdel, co teď budu asi dělat. AN v tu chvíli vyšla z vchodových dveří, sbalený svoje tašky, dala mi klíče a šla... ani jediný slovo, omluva, nic.
Od té doby jsme si nenapsaly, nepromluvily spolu. Mně nějak po tomto zážitku stačí, že mám VÉ, přítele, svoji rodinu. Lidi, kterým můžu důvěřovat. Ne lidi, kteří pokaždý dělají nějaké scény a tentokrát to na mě bylo prostě už moc.
Také jsem se zařekla, že jsem skončila s alkoholem. Doufám, že napořád. Nejsem to potom já. Navíc kocovina téměř dva dny? Díky, nechci.

Šli jsme s přítelem na pracovní večírek. Řekli jsme si, že také musíme občas do společnosti. Bylo hezké, že mě vyzvedl a jeli jsme tam společně. Po cestě mi říkal, že už mu psal O., kde JSME. Už si prý zvyká a neptá se, kde je on, ale kde jsme MY.
Vedli jsme se za ruce a tak jsme tam také přišli. Sedli jsme k sobě. Celou dobu mě hladil po zádech, vlasech. Já měla ruku na jeho noze. Bylo to moc fajn. Krásný večer.
Hezký taky bylo, když se mě jeden kluk ptal, kde bydlím/bydlíme. No jo, někteří si myslí, že už spolu žijeme. :D
Přítel je abstinent, takže pil vodu a kávu. Já si dala džus. Také jsem nepila. A víte co? Bylo to skvělý! Hlavně jsem byla střízlivá a věděla jsem, že mi bude dobře i následující den - a že se za sebe nebudu muset stydět.
Okolo 22. hodiny zavírali. S přítelem jsme odvezdli O. domů. Měl dost. Cestou k autu jsme se s přítelem drželi kolem pasu a O. přišel a chytl nás taky. Jenže já byla uprostřed. Ucukla jsem na stranu, ať mě nechytá. Vím, jak je přítel háklivý, když na mě někdo sáhne a nebylo mi to příjemný. I když to nejspíš myslel ze srandy. A navíc - alkohol, škoda mluvit.
Po cestě to bylo víceméně v klidu. Ihned, jak O. vystoupil, přítel se mě ptá: "Jak tě chytl, nesáhl ti na zadek?"
Já: "Co? Proč? Nesáhl."
On: "Měl tu ruku dost nízko, tak jsem se bál... tím by u mě totiž skončil. Tohle se nedělá a alkohol to neomlouvá. To je jako bych já přišel k jeho manželce a chytl ji za zadek..."
Má pravdu. V tom s ním souhlasím. Je krásný, jak si mě brání. ♥
Ještě, jakým naštvaným a vážným tónem to říkal. Je vidět, že mu na mně vážně záleží a že neskutečně žárlí.

Jediný, čím mě ten večer zaskočil. Myslela jsem, že ho to už pustilo. Když mi řekl, že se jde přihlásit následující den na toho vojáka, do armády. Říkal mi před půl rokem, že chce zkusit zase zkoušky a nechat se odvést. Nesouhlasím s tím. Prostě ne. Teď zabili v Afgánistánu jeho kamaráda ze střední školy. Našel si mě, milujeme se. Má tu malou dceru. Jestli uspěje a odjede, nepřežiju to...
Řekla jsem mu, že nechci, aby tam šel a že ho pak stejně nikam nepustím. Ale myslím, že je rozhodnutý už dlouhou dobu a že je zbytečný mu do toho mluvit.
Jenže co bude potom? Kdo ví. Nejen, že tady nemá ještě všechno vyřešený. On chce jet někam, kde se válčí. Paráda.
Myslím, že snesu hodně. Ale tohle bych asi nezvládla. Ještě v naší situaci. Nemohla bych čekat dál...
Od té doby v noci nemůžu pořádně spát. Představuji si neustále, jak se do té doby neodstěhuje od Ní, po přijetí následuje půlroční výcvik - probíhá od nás přes celou republiku. Vracel by se jen na víkendy - a to je mi rovnou jasný, že za svojí maličkou dcerou. Po výcviku by následovalo to nejhorší. Kdo ví, na jak dlouho by se nechal odvést. Jak by ho to poznamenalo, jestli by se vůbec vrátil...

Další den přijel. Zase s nákupem. Dali jsme si snídani, koukali na film, bylo to úžasný. Říkal, jak na mě všechno miluje... jak je se mnou šťastný a že je do mě blázen, i když to tak občas nevypadá.
Vypadá. Je to vidět. Jakmile mi něco je, hned přiběhne a stará se, má o mně velký strach. Dělá pro mě, co může. Jakmile má čas, je se mnou. Věřím mu, co cítí a mám to hlavně stejně.

Následující den jsme šli do fitka. Do jiného, ve kterém já jsem byla poprvé v životě. Je u nás poměrně dost fitness center, tímto jsem navštívila třetí z nich. Přítel mě provedl, ukázal mi, kde co je. Je to velké a prostorné fitko. Dvě patra. Jedno na crossfit a druhé patro klasická posilovna.
Na zahřátí jsme si dali chůzi na páse a následovalo posilování nohou. Naše klasika. Dřepy s osou, výpady, legpress, předkopávání, lýtka a nakonec zase pás. Bylo to perfektní! Tolik jsem si to tam s ním zase užila! A jak skvěle jsem se po cvičení cítila.♥ Jsem teď zase konečně namotivovaná! Opřít se do toho, aby byly vidět výsledky. Psát si VŠECHNO, co sním a vypiju. Potřebuji nutně zhubnout, vyrýsovat. Celkově být a cítit se krásnější. A také? Mám chlapa, který dře téměř denně ve fitku, je blázen do "fitness světa", řeší stravu jako já. Žije pro to, cvičení ho naplňuje. Chce vypadat co nejlépe. Má svaly a je dokonalej. A já? Dělám to sice hlavně pro sebe, on po mně nic takového nechce a pořád mě chválí, jak jsem krásná a že by na mě nic neměnil. Ale co si budeme povídat. Chci i vedle něj a pro něj vypadat skvěle a mít vypracovanou postavu. Navíc mě cvičení také baví, takže je čas se tomu věnovat zase naplno.
Tentokrát jsem si před tréninkem zkusila vzít nakopávač. Chtěla jsem to vyzkoušet a přítel si ho dává (plus ještě kofeinové tablety). Věděla jsem, že to na většinu lidí působí tak, že je začně brnět tělo... a cvičením to pak vymizí.
Přítel pro mě přijel, namixoval nám to :D, po cestě do fitka jsme to vypili. Než jsme došli do fitka, brněl mě obličej, uši. Zvláštní pocit, chtěla jsem se škrabat na těch místech. :D Dál začaly brnět i nohy a ruce, aby toho nebylo málo. Na páse to nemizelo... ale postupně u dřepů a po výpadech bylo brnění pryč. A brutálně jsem se potila, víc než jindy.
Po cvičení mi přítel dal proteinový brownies - prý jako sladkou odměnu za to, jak jsem dřela. A pila jsem od něj proteinový nápoj, co si udělal. ♥ Je to tak skvělý všechno! A já jen myslím na to, aby mi neodešel... že s ním chci být už navždycky.

Následující den jsme šli hned ráno do "našeho" fitka. Tentokrát jsme jeli prsa + triceps. Před tréninkem opět nakopávač. Můžu říct, že mně to psychicky pomáhá. :D Vím, že musím začít pořádně makat, aby to brnění přestalo. Ve chvíli, kdy konečně přestane, já už jsem rozcvičená, mám nejméně jeden ze cviků za sebou a pak už nepolevím.
Začali jsme na stroji na prsa (nevím, jak ten cvik nazvat - takovým připažováním), následoval benchpress - je to pro mě těžký i bez závaží, dále jsme šli cvičit s jednoručkami - s činkami. Tlaky na prsa a rozpažování. Následně jsme chtěli ještě na jeden stroj, ale ten byl zabraný, tak jsme si šli udělat pár kliků.
Na tricepsy jsme jeli s kladkou a potom na lavici s jednoručkou.
Bylo to opět parádní.

Po fitku mě vzal přítel sebou pro jídlo. Do takové "jídelny". Kdysi jsem tam sama na hotová jídla chodila, během let to tam udělali nové a mají větší výběr jídel. Já si vybrala kuřecí rizoto... přítel si dal výjímečně nezdravé jídlo. Upřímně mě to taky lákalo a jak! Hlavně kuřecí nudličky na kari s hranolkami! :D Ale odolala jsem. Přítel mi to "nečekaně" zaplatil.
Doma jsem to měla akorát, abych se najedla, dala kafe, vypravila do práce a přítel mě zase vyzvedával. :D
V práci to bylo fajn, jelikož jsme tam byli spolu.
Miluji, když mě oslovuje "ženo moje". ♥
Miluji, jak se spolu každou chvíli něčemu smějeme a děláme kraviny.
Miluji, jaký je a jaká jsem díky němu já.
Miluji ho tak jako nikoho.

Akorát... v jednu chvíli si nás vyfotil. Jenže to udělal tak, že přede mě dal mobil, když jsem to nečekala a cvak. :D Smál se - ta fotka byla příšerná! :D A já se urazila, klasicky. Na něj sice neumí být naštvaná ani minutu, ale snažila jsem se.
On: "Naše první manželská krize? :D"
Já: "Ne, my se hádat nebudeme."
On: "Takže jako nebude nikdy usmiřovací sex? :D :D"
Já: "Fajn, tak občas se pohádáme :D"
Samozřejmě jsme si za chvíli zase dávali pusu a všechno bylo fajn. Říkal mi, že by jen vážně chtěl nějakou mojí, naší, krásnou fotku.
A co si budeme nalhávat - nemáme spolu ani jednu jedinou. Jediný, kdo se nějakou teď snaží udělat je on. Aniž by věděl, jak já bych si jí taky přála.

Po směně mě vezl domů. Bavili jsme se o tom, jak je ta práce strašná a že dělat tam X let, tak totálně zblbneme. Dostali jsme se opět k tématu Armáda. Já mu řekla, že ho tam vážně nepustím. Byla jsem vážná. Nikdy nechci nikomu přikazovat, co má a nemá dělat... ale tady jsem to prostě řekla. Také jsem mu vyprávěla, jak tam šel brácha nejlepší kamarádky. Ten se sice vrátil v pořádku, ale... teprve půlroční výcvik a potom dva roky támhle někde v prdeli.
On: "Noo... to pochybuju, že bys na mě dva roky čekala..."
Neodpověděla jsem.
Nějak jsme se dostali k tomu, že mi řekl: "Faaaajn, já nikam nepůjdu." Ale to už jsme se bavili zase trochu ve srandě, takže kdo ví, jak to nakonec všechno dopadne...

Ale co vám budu povídat. Když někoho milujete tak, že s ním chcete být navždy.. máte šílený strach, že to nevyjde nakonec. Já ten strach mám, neskutečný. Dva týdny skoro nespím. Už zase. Na chvíli se to uklidnilo a teď? Jsem tam, kde jsem byla. Budím se z nočních můr. Zdá se mi o něm, jeho "bývalé" a jejich dcerce. Noc co noc. Občas mám pocit, že se z toho vážně zblázním...

Poslední 2 dny jsem na něj byla poprvé v životě opravdu nepříjemná.
Ten první den jsem se skoro nevyspala. Měla jsem celé dopoledne čas a to nikdy není moc dobré. Přemýšlela jsem o nás. O tom, jakou mám trpělivost... jak dlouho už čekám, jak mi pořád říká, že už brzy ho budu mít na krku a budeme spolu pořád... ale jak se pořád nic neděje.
Už cestou do práce mě nazval mrzoutkem. :D Potom jsem se ale docela uklidnila a snažila jsem se. Před směnou jsem už měla domluveno s vedoucím, že půjdu na linku ke Kolegovi. On i já jsme měli radost.
Šla jsem se převléknout a jakmile přicházím na domluvenou linku, Kolega si pobírá své věci a říká mi, že volal O. - že zaspal. A tak, že musí jít rozjet jinou linku. Přes sklo se mi ještě omlouval, že za to nemůže...
Takže já byla na debilní lince a bez něj... O. přijel asi jen o 15 minut později. Vedoucí se ho ptal (stáli u mě), jestli půjde na svojí linku, kde měl být... a O. povídá, že ne. Že Kolega řekl, že tam zůstane. Aha.
Jak jsem od rána měla špatnou náladu, tohle pro mě byla poslední kapka. Byla jsem neskutečně nasraná.
O. si začal dělat srandu, jak se mu splnil sen, že jsem na lince konečně zase s ním. Věděla jsem, že není dobrý, že jsem na lince s ním. Jenže jsem také věděla, že si to Kolega zvolil sám. A tak jsem si s O. normálně během směny povídala.
Kolega mi přinesl namíchaný protein a v tu chvíli vím, že jsem se chovala strašně. Bavili jsme se o něčem s O. Kolegovi jsem odsekla, ať mi to tam klidně nechá. Na přestávky nepřišel. Bavili jsme se až po práci. Ptal se mě cestou domů, jestli se něco neděje, jestli se nechci na něco zeptat. Řekla jsem mu kvůli čemu jsem celý den naštvaná.
"Hmm, takže kravina."
Pro mě to bohužel kravina nebyla.
Řekl mi, že tam nechtěl, protože už si to rozdělal na té jedné lince a nechtělo se mu od znova na jiné. Ten den jsme se rozloučili rychlou pusou a jelikož jsme na další ráno měli domluvené fitko, řekl jen: "Tak ráno, čau." Tak se nikdy neloučíme.

Říkala jsem si, že další den už musím být v pohodě. Přijel ke mně hned po ránu, přivezl snídani. Zvládli jsme si chytit i u mě doma kvůli naprostým blbostem. Nehádali jsme se, to ne. Jen to bylo divný.
Ve fitku to bylo skvělý jako vždycky. Tentokát jsme jeli záda. Zařadili jsme i nové cviky - koukal kvůli mně i na videa pro holky, radil mi, jak cviky provádět a jak to prociťovat.
Jen na mně viděl, že jsem smutná, že mě po fitku jen vyhodí a pojede pro malou. Sama jsem nevěděla, co to se mnou je. Znovu se mě ptal, jestli se něco neděje a jestli je všechno v pořádku.
O dvě hodiny později mi volal - že nade mnou musí pořád přemýšlet. Že je to pro něj něco novýho a tak neví, co s tím. Jestli udělal něco špatně, nebo co se stalo... nic, nic, nic. Jak na to mám odpovědět, kyž sama nevím? Možná žiju až příliš dlouho v nejistotě a strachu...
Jen jsem ho uklidnila, že vážně nic špatně nedělá.
Ale ano, ty dva dny byly mezi námi úplně jiný...

Dneska ráno mě vyzvedl a jeli jsme do práce. Znovu jsme se bavili o tom, co se dělo na poslední směně. Jak jsem byla naštvaná. Prý ho mrzelo, že s O. jsem se smála a bavila... a na něj jsem byla uražená a ignorovala jsem ho. Prý ho to tolik sralo.. a neumí si představit, že by to tak bylo pokaždý. Když jsem naštvaná, mám být na všechny a ne se s jinými smát.
Omluvila jsem se mu. To chování jsem opravdu přeháněla a vím o tom. Taky vím, že to neudělal naschvál a že se snaží, aby to mezi námi bylo fajn. Měl smůlu na holky - vždycky udělal první/poslední a ony si toho nevážily a chovaly se k němu hnusně. Jak jsem se k němu nechovala hezky, šíleně jsem si to vyčítala a tolik mě to mrzelo! Nikdy jsem to tak neměla. Abych byla zároveň naštvaná a zároveň mi bylo líto druhého, že na něj uražená jsem.

Jsou dvě linky a O. a Kolega se střídají. Stejně jako my v lince. Dneska teda měl být Kolega na lince, kde já minulou směnu. Ono by to šlo zařídit, abych já k němu šla, ale když se mě ptal, kde budu? Odpověděla jsem, že na té druhé. Šla jsem se převlékat, na cigáro a podobně.
Dorazila jsem ke skříňkám a potkala tam O. Ten mi říká, že dneska mám Kolegu u sebe na lince. Já jen: "Cože? Jakto?"
Šla jsem tam a on tam vážně byl. Začala jsem se usmívat. Prý šel za O. se ho zeptat, jestli by tam mohl být znovu. Prý by už znovu nerozdýchal, kdybych se tam dneska s O. bavila. Láska... šel kvůli mně na horší linku (pro něj).
Celý den to bylo skvělý.
Ale narážel na věci jako: "Máš se mnou nervy, co?" I přesto jsme měli ty naše úžasné chvíle, chodil za mnou, po práci mě chytil za ruku (za ruce se běžně nevodíme :D). Po cestě už to bylo taky fajn.
Snad je krize zažehnána.


"Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mě jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě." (Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ)


 


Komentáře

1 Brixie Brixie | 9. listopadu 2018 v 15:11 | Reagovat

Jojoo, tady ty ženské náklady mooc dobře znám :D :D
Čekala jsem, že fakt už napíšeš, že spolu bydlíte :D je divný, že bydlí pořád doma :/ musíš se naučit s ním komunikovat a povědět mu, co tě trápí, jinak nikdy nebudete opravdu šťastní ;)
Je super, že si tak rozumíte, aji v té posilce :) jen bacha, ať to nepřeháníš jako on :D
Pořád k němu mám nějaké pochyby :D chápu, že kvůli dítěti je to těžší odejít z domu, ale měl by si uvědomit, že tím trápí hodně Tebe.
Vím že ještě nemám děti a neznám ten pocit, ale myslím, že by partner měl být minimálně na té úrovni jako ony :) Věřím, že přítel bude vždy na prvním místě,  i když přijdou děti :)

2 september-clementine september-clementine | Web | 13. listopadu 2018 v 17:28 | Reagovat

Ty jo, mne by taková žárlivost asi zabila. Vzhledem k tomu, co studuju, a jaké mám zájmy, je většina mých přátel opačného pohlaví, a navíc jsem dost kontaktní člověk, takže se s nimi objímám, s bližšími kamarády není výjimkou pusa na rozloučenou... Se svým mužem jsem sice jen chviličku, ale zatím proti tomu neměl jednou poznámku, tak jsem spokojená. Mrzelo by mne, kdybych se musela měnit, i když chápu, že je někdo žárlivější, ale kdyby žárlil jen kvůli povídání si v práci, tak bych to asi nedala. :D

Jinak já ty tvoje nálady upřímně chápu. Každý den vídat chlapa, co miluješ, a vědět, že se vrací k jiné, byť s ní už není vztahově, a že se ta situace pořád neposouvá, je stresující. :( Snad ti bude líp.

A s tou armádou, fakt mu to zkus i bez nějakých citových výlevů racionálně vysvětlit, zeptat se ho, zda i on fakt chce jít, když si uvědomí, že nebude vídat dcerku nebo tebe, a to na dlouho...

3 Josslyn Josslyn | Web | 13. listopadu 2018 v 20:16 | Reagovat

Ty žárlivé scény přítele chápu. Bohužel. Je to sice potupný to přiznat, ale já bych žárlila stejně jako on a možná pak byla ještě hodně nepříjemná. A to hlavně proto, že to mam jako ty - když mam někoho ráda, bojim se, že to skončí. Závidím ti, že to máte většinu času s přítelem tak růžový. Ne, že mi bychom neměli. Ovšem přítel je komplikovaná osobnost, já taky. A tak to nemáme někdy jednoduchý.
K té kamarádce - není to tak, že na Vé žárlila? Že prostě nesnesla, že máš tak blízko k jiné holce?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama